Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
Druhá série Mandaloriana získává první oficiální trailer! No fakt! více »
Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
The Mandalorian se před rokem se svou 1. sérií dočkal zasloužené chvály a pozornosti diváků (ČSFD 85%), není tedy divu, že se okamžitě potvrdila druhá série. Rok uběhl celkem rychle a my se můžeme těšit na konkrétní datum, které si označíme v kalendáři více »
The Sims 4 se dočká expanze Star Wars: Journey to Batuu
Pravděpodobně znáte sérii The Sims a její poslední vydaný díl. The Sims 4, šest let stará hra, jejíž náplní je stavba domků a následné starání se o jejich obyvatele, Simíků. Právě tato hra se dočká dalšího rozšíření do řady, které je plně věnované Star Wars tématice. více »
Star Wars Squadrons a LEGO Star Wars: The Skywalker Saga na Gamescomu
Dnes začíná čtyřdenní videoherní akce s názvem Gamescom 2020. Jedná se o největší herní konferenci na světě, která v podstatě konkuruje akcím jako je E3. Letošní ročník se koná kompletně virtuálně a tudíž každý z vás může vidět nově zveřejněné herní trailery více »
Nový seriál Star Wars: The Bad Batch vyjde na Disney+ v roce 2021
Během příštího roku 2021 se můžeme těšit na vydání dalšího animovaného seriálu ze světa Star Wars, který bude dostupný přes streamovací službu Disney+. Tentokrát se jmenuje Star Wars: The Bad Batch. A o čem, že bude? více »

Niv Ceuelasu - čtvrtá část

Reklama
Autor: Yellyman
Přidáno:13. Prosinec 2012 - 1:47
Přihlásit se k odběru

„Mezi nejhorší zážitky jichž můžete být v dopravním prostředku svědkem patří jízda přeplněnou a vydýchanou kabinou za přítomnosti bytosti, potažmo bytostí, které hygienu považují za přežitek a mýdlo neviděly roky.“

Takhle nějak by pravděpodobně odpověděla většina účastníků coruscantského letového provozu na zjevný dotaz. Z čehož po krátké úvaze vyplývá, že já většinový nejsem.

Raději bych hodiny křížemkrážem brázdil nejspodnější patra coruscantských ulic transportérem třetí cenové kategorie plným ožralých weequayů, než abych znovu absolvoval těch pět minut, které zabrala cesta z Náměstí Svobody do hangáru v Chrámu Jediů.

Loď sloužila k cestám na krátké vzdálenosti, byla tedy rozdělena pouze na kabinu a prostor pro cestující, vyvedený v tmavě červené a béžové. Pod okny se táhly dvě řady kožených sedadel, na kterých nyní seděli potlučení a zranění studenti. Mistr Ashley a mistr Tokosa seděli vpředu, mezi sebou podpírajíc bezvládné tělo. Za prosklenou přepážkou se pak v křesle pilota nacházela Adi Gallia.

Stál jsem vedle svého mistra a hleděl z průzoru, za kterým se míhaly protiletící speedery a letouny. Zatímco já měl pocit, že svět skončil, svět to očividně vůbec nevnímal – lidé spěchali do práce, z práce, za nákupy, z nákupů – 99,9% z nich ani nemělo tušení, že se stalo něco neobvyklého, něco, nad čím by se měli pozastavit. Nikoho nezajímalo, že zemřely možná stovky bytostí stejných jako oni a pokud zajímalo, na truchlení nebyl čas – ten zbyl maximálně na obavu, aby se něco podobného nepřihodilo i jim. Bylo to však logické – já sám jsem až nyní začal alespoň trochu chápat cenu života. Vždyť kdykoli jsem se doslechl o nějakém neštěstí, živelné pohromě či masakru, cítil jsem nad obětmi pramalou lítost. Byli mi zcela neznámí, tak proč truchlit? Život jim to nevrátí...

Gallia zakormidlovala k přistávací ploše a transportér přistál. Ashley s tholothiankou v náručí majestátně sestoupil na permabeton, následován ostatními. Se sklopenou hlavou a sluncem v zádech jsme zamířili ke dvěma siluetám mistrů, čekajících ve stínu pod masivními sloupy vstupní haly.
„Maci,“ kývl hlavou Abama, když jsme všichni došli až k zachmuřeným postavám.

„Abe,“ oplatil pozdrav mistr Windu. Bylo známo, že jako jediný z Rady chová k Abamovi náklonnost, hraničící až s přátelstvím. Když nad tím tak přemýšlím, byli si ti dva vlastně docela podobní.

„Už se ví, co se vlastně stalo?“ zastínil si snědý mistr rukou oči, aby ho neoslepilo slunce.

„Ne tak docela.“ zavrtěl hlavou Abama: „Pracují na tom chlapi z Okrsku 145/44. Pravděpodobně však šlo o nehodu.“

„Co jako nehoda jeví se, nemusí nehodou být.“ ozvalo z výše našich kolenou.

„I to je nutno zvážit, mistře Yodo.“ sklopila zrak Adi Gallia stojící vedle nás.

„Myslíte mistře, že se mohlo jednat o atentát?“ promluvil jsem já.

Všichni na mě pohlédli a mě rázem polilo horko.

Abama povytáhl obočí.

Yoda svým typickým trhaným krokem postoupil kupředu opírajíc se o svou drobnou gimmerovou hůl. „Žádné možnosti opomenout nesmíme.“ poznamenal: „Pečlivě prošetřen případ tento bude.“ a s přimhouřenýma očima si mě bedlivě prohlédl. Pak se rychle, na staříka jeho věku zcela nečekaně, otočil: „Studenti tito již příliš dnes prožili. Mistryně Gallio, na vyšetření do jihozápadního křídla je vezměte. Ostatní později projednáme.“

Adi Gallia přikývla. Vydali jsme se za ní dovnitř do chrámového komplexu, zanechajíc Abamu, Windua a Yodu spolu s mistry Ashleyem a Tokosou za námi.

Jak již napověděl mistr Yoda, cílovou destinací se staly Síně uzdravení, nacházející se v jihozápadní části Chrámu. Sloužily k poskytnutí potřebného lékařského vyšetření či pomoci všem Jediům, kteří ji potřebovali. V těchto místech operoval jeden ze čtyř Služebních sborů – skupin Jediů, kteří nebyli způsobilí k tomu, aby pokračovali v tréninku ( zejména proto, že nezvládli tzv. Rituál zasvěcení) a proto sloužili jako výpomocný personál – a to konkrétně Zdravotnický sbor ( v basicu Medical Corps, resp. MedCorps). Do jeho péče jsme byli nyní přiděleni.

„Mohu vám jen doporučit, aby jste si svou paži šetřil a námaze ji vystavoval co možná nejméně.“ prohlásil lékařský droid poté, co mi v zářivě bílé místnosti prohlédl levačku a po zjištění, že mám naštípnutou loketní kost, mi ji fixoval černou ortézou. Pak přihodil dva bactové obvazy a uctivě mě vyprovodil z ordinace.

Stanul jsem ve ztemnělé chodbě. Můj případ nebyl z nejnaléhavějších a tak jsem na řadu přišel až jako poslední.

Útroby mi sevřela křeč – jediné jídlo, které jsem za celý den měl bylo müsli s mlékem a to navíc brzy ráno. Vzhledem k tomu, že se již schylovalo k večeru, bylo logické, že se žaludek začal ozývat. Po krátké úvaze ( jež nemohla zabrat déle, než čas potřebný k tomu, aby nervový impulz překonal vzdálenost od žaludku k mozku, kde sdělil, že bych hlady polykal hřebíky) jsem vykročil směrem k jídelně.

Výtah se nacházel na konci chodby – osoba, která tohoto konce dosáhla jej mohla využít pro cestu do jiného poschodí, nebo se mohla dát vlevo a jít na balkon, kochat se výhledem na Coruscantské věžáky. Původně jsem měl v plánu stisknout knoflík a vyrazit výtahem dolů, do kantýny. Původně...

Jakmile jsem dorazil k výtahovým dveřím, letmo jsem pohlédl vlevo.

O přepážku z transparioceli se opírala dívka s rusými kadeřemi a pozorovala město, koupající se ve zlatavé záři slunce sklánějícího se k obzoru. Tmavě hnědý plášť měla těsně přitažený k tělu, díky čemuž vynikla každá křivka a linie a vlahý větřík si pohrával s jejími vlasy a vlnil záhyby šatů. Celá působila nesmírně lehce, jako přízrak.

Srdce mi skočilo do krku. S ukazovákem jen pár čísel vzdáleným od spínače, jsem bez hnutí stál a pozoroval ten výjev. Cítil jsem se jako ve snu. Vydržel bych tam stát a pozorovat ji celou věčnost, zvědavost však vykonala své, já vykročil a v následujících sekundách jsem již stál vedle ní.

Nic neříkala. Hlavou mi blesklo, že se v takových situacích většinou pronáší něco ve smyslu ‚To je ale náhoda!‘, vzápětí byl však onen záblesk ubit k prahu smrti vzpomínkou na Yodovu stále dokola omílanou frázi ‚Není náhoda, je pouze Síla!‘ a tak jsem to nechal být. Navíc se má chuť cokoli říct nacházela v záporných hodnotách.

„Co ruka?“ její pohled spočinul na ortéze.

„Naštípnutá, to se spraví.“ sklopil jsem zrak, abych si ji prohlédl: „Jsi v pořádku?“

„Nic vážnýho.“ hlesla: „Jen pár odřenin a podlitin. Na to stačí trocha bacty.“

Znovu se zahleděla do ulic. Nenapadalo mě, jak jinak tuto plodnou výměnu popisů zranění rozvinout a tak jsem mlčel. Nebyl jsem z těch, co mluvili nadarmo – lepší mlčet, než plácat nesmysly.

„Jak to tak vypadá, západ slunce je všude stejný.“ ozvala se najednou.

„Prosím?“

„Na Vasaře to vypadá úplně jinak. Měst je tam jen pár, pokud vím. Všude okolo Akademie se rozprostírají husté lesy, ve kterých se nachází jen několik málo osad a jen někdy za čas se stane, že si někdo z místních přijde k Jediům pro radu. Přesto máme volného času jen velmi málo, studium má přednost.“

Odmlčela se. Hleděl jsem na ni se zájmem, nebyl jsem si však úplně jistý, co se mi snaží říct a možná, že ani ona sama to nevěděla.

„Jsem tu teprve den... jeden den. A přece se změnilo víc, než bych si kdy myslela.“ řekla: „Jen ten západ slunce je pořád stejnej.“
Její prsty se křečovitě zacvakly do přepážky.

„Nezasloužila si to!“ sykla: „Tak se sem těšila, tolik představ měla... a všechno je pryč!“

Z pod zavřených víček se vykutálely dvě velké slzy. Zvrátila se dozadu, zády se dotkla stěny a pak se pomalu svezla k zemi. V pláči zabořila tvář do dlaní.

Mělo mi dojít mnohem dřív, o co kráčí. Nedošlo. Výsledkem měla být má naprostá bezradnost. Můj mozek se měl rozdělit na dvě poloviny – jedna by zoufale toužila dřepnout vedle ní, něžně ji obejmout a utěšit, ta druhá, s rukama založenýma na prsou, by do zblbnutí citovala kodex: „Žádné city! Žádné city! Žádné city!“.

Nic takového jsem však nepocítil. Žádný rozkol. Věděl jsem přesně, co mám, co chci udělat.

Bitva byla dobojována dřív než začala. Bílý král padl, zatímco Černý slavil vítězství.

Usedl jsem na chladný mramor. Sotva pár milimetrů napravo ode mě se svůj vzlykot snažila zakrýt mladá Jedijka. Na kratičký okamžik jsem zaváhal... a pak se pomalu dotkl jejích hebkých vlasů.

Nepatrně sebou škubla; nestáhla se však, ani mě neokřikla.

To bylo bezesporu dobré znamení a mé vnitřní já si spokojeně zamnulo pačmáky, zatímco to fyzické jí jednu z nich ovinulo kolem roztřesených ramen.

Pláč se pomalu ztišil, tělo se uvolnilo, její hlava mi klesla na rameno.

„Už jsi někdy přišel o někoho, koho jsi znal celý svůj život a kdo ti byl nejbližším přítelem?“ její rty zašeptaly otázku.

Má mysl se okamžitě upnula ke vzpomínce na útulný pokojík, zatažené rolety a jemnou nasládlou vůni. Gimmerové bonbony. Bylo to dávno, co mě stařičká Chagrifa Un navždy opustila, rána se však nikdy zcela nezahojila.

„Ano.“ vyslovit to slovo bylo těžší, než jsem čekal. V krku mi zcela vyschlo: „Kdysi tu žila jedna stařenka. Měla mě ráda a já jí taky. Myslím... myslím, že mi byla mámou, kterou jsem nikdy neměl.“

Nikdy jsem tento svůj pocit nikomu nesvěřil, až jí. Nevěděl jsem proč, náhle mi však bylo až podivně lehko.

„A... jak... jak ses s tím vyrovnal?“

„Nijak.“ řekl jsem popravdě: „Žal časem přejde, po tom, koho jsi miloval ti však navždycky zůstane prázdné místo v duši. Není to ale na škodu, část tebe je pořád s ním.“ dodal jsem spěšně.

„Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že je to moje vina.“ zakroutila hlavou: „Kdybych byla rychlejší, kdybych byla věděla, co se stane, kdybych-“

„Ne!“ zarazil jsem ji rázně: „Nic takovýho tě nesmí ani napadnout! Mluvím z vlastní zkušenosti, věř mi, v ničem ti to nepomůže. Akorát se užíráš výčitkami a ničíš sám sebe...“

Utichla. Pak si rukávem utřela zvlhlé oči.

„Máš pravdu.“ řekla znatelně pevnějším hlasem: „Mluvím jako blb! Jak bych tomu mohla zabránit? A má vůbec cenu truchlit? Život jí to nevrátí...“

Prudce se zvedla na nohy a já ihned následoval jejího příkladu. Rázem z ní veškerý žal opadl a já opět spatřil onu energickou velitelku, jež jsem měl tu čest poprvé spatřit na Náměstí Svobody.

„No... měla bych jít spát.“ upravila si pomuchlanou róbu.

Skrývání citů jí šlo očividně dokonale a nejspíš usoudila, že se v mé přítomnosti, a své slabosti, odhalila až příliš.

„Nezajdeš na večeři? Mám hlad jako vlkovyjec a společnost by se mi hodila...“ napadlo mě naivně.

„Díky,“ pousmála se: „ale zítra mě čeká Rituál zasvěcení a měla bych být odpočatá. Navíc, chci být ještě chvíli osamotě...“

„Moment, Rituál zasvěcení?“ vyhrkl jsem užasle: „Už zítra?“

„Došlo k pár změnám...“

„Tak teda: Ať tě provází Síla!“ rozzářil jsem se.

„Díky.“ zářivě se usmála a zamířila k výtahu.

Obrátil jsem svou pozornost k zapadajícímu slunci, jehož kotouč byl již z poloviny skryt za obzorem.

„A mimochodem,“ ozvalo se za mnou: „Jak se vlastně jmenuješ?“

Otočil jsem hlavu a spatřil, jak - již s jednou nohou v kabině - upírá své krásné zelené oči mým směrem.

„Matt. A ty?“

„Niv. Niv Ceuelasu.“ opět se usmála: „Tak dobrou noc, Matte!“

A dřív, než jsem stačil cokoli říct, zmizela ve výtahu.

Vítr foukal, věžáky se leskly, šňůry speederů se hnaly za svými cíli.

Slunce zapadlo.

A já sám stál na balkoně a cítil se šťastný tak, jako nikdy v životě.

Hlad mě zcela přešel...

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
11 hlasů
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
1 hlas