Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana I

NEDĚLE, 8 hodin večer, můj pokoj


Milý deníčku,

jsi úplně nový, tak dovol, abych se Ti představil. Jmenuju se Daimon Hyuen. Nikdo z mých vrstevníků mi ale neřekne jinak než Mrzout. Nebo Rejpal. A taky Pisálek.

Pisálek proto, že si píšu do deníku. Všude. A všechno.

Mám na mysli opravdový deník z papíru a s tvrdými deskami, žádný datapad.

A píšu všechno ručně. Perem. Mám totiž rád klasické knihy. V našem světě jich už moc není, ale přesto mi tradiční vázaná kniha připadá… přívětivější než studený umělohmotný datapad.

Tomu bych se určitě nesvěřoval.

A proč Mrzout? Od svých spolustudentů se totiž liším tím, že nesdílím jejich nadšení stát se Jediem. Jasně, nestěžuju si, ale proč z toho být tak na větvi?

Jako třeba minulý měsíc. Já a dalších osm dětí jsme byli převezeni na podivnou planetu Ilum, kde jsme měli projít zkouškou a získat vzácný krystal do svého prvního světelného meče.

Zřejmě jsem byl jediný, kdo si všimnul, že je venku snad tisíc pod nulou, v té vánici není vidět na krok, a že než dojdeme ke krystalové jeskyni, pořádně nám nasněží za krk.

Být to na mě, z lodi nevystrčím ani prst.

Ostatní ale pořád mleli o tom, jak je to vzrušující, hledat krystaly v jeskyni, jak je úžasné, že už budou mít svoje vlastní světelné meče, jako mají praví Rytíři Jedi, jakou ten jejich asi bude mít rukojeť a barvu, a ven z lodi vyskákali s takovou nedočkavostí, že si čtyři z nich zapomněli vzít kabát.

To já jsem si vzal pro jistotu dva.

A rukavice.

A čepici, dvě šály a lyžařské brýle.

Byl jsem tak navlečený, že když jsme dorazili do jeskyně, Mistr Yoda, který tam na nás čekal, mě ani nemohl poznat.

No co, aspoň mi nesněžilo za krk.

Pobíhat po labyrintu jeskyně a hledat schovaný krystal, mi taky moc zábavné nepřipadalo. Zvlášť když na to máte časový limit a nechce se vám utíkat. Totiž, vždycky když běžím v mrazu, bolí mě z toho v krku. A myslím, že by bylo pro všechny lepší, kdybych se vrátil sice s prázdnýma rukama, ale bez újmy na zdraví, protože když jsem nemocný, jsem ještě mrzutější než obvykle.

Pak jsem si vzpomněl, že Mistr Yoda cosi říkal o postavení se sám sobě – myslel jsem si, že jsem mu jenom špatně rozuměl, přes tu huňatou čepici, co jsem měl na hlavě jsem totiž neslyšel skoro nic; ale teď už mi to začalo dávat smysl.

Proto mě ani nepřekvapilo, když se ukázalo, že můj krystal celou dobu čekal na můj ÚSMĚV. Řeknu vám, že vyprodukovat upřímný úsměv je pěkná fuška, zvlášť pro někoho, kdo se v normálu neusmívá.

Natož, když mu mrznou nohy.

Měl jsem si vzít troje ponožky, ne jen dvoje.

Nakonec se mi ale přece jen podařilo se usmát. Od srdce. A bylo to poprvé za celý můj život, kdy jsem něco takového udělal.

A odměnou mi byl můj krystal, který jako by najednou vystoupil z ledu. Byl nádherný. Hned jsem si ho zamiloval.

Když jsem se vrátil za Mistrem Yodou, ukázalo se, že všichni ostatní ještě bloudí po jeskyni.

Nechápu, co tam tak dlouho dělali.

Pochybuju, že jejich zkouška byla těžší než ta moje.

A taky už jsem se nemohl dočkat, až odsud vypadneme.

Mí kamarádi ale moji touhu očividně nesdíleli, když si tak dávali na čas. Nedivil bych se, kdyby svoje krystaly našli už dávno a teď se toulali po chodbách, aby mohli obdivovat kresby, které na stěny namaloval mráz, a zkoumat zvláštně umělecky tvarované kusy ledu, které podle mě akorát překážejí v cestě.

Ale pro ně je všechno úžasné.

Ti určitě nepřemýšleli, že si měli vzít troje ponožky.

Než se vrátili, Mistr Yoda mě pochválil a oznámil mi, že prý jsem se v té jeskyni určitě poučil. Všechno jsem mu odkýval, i když jsem vůbec neměl tušení, o čem to mluví.

Asi si všiml, že jsem mimo, tak se mi to snažil vysvětlit.

Prý moje lekce spočívala v tom, abych si uvědomil, že pod vřelým úsměvem mohou roztát i ta nejledovější srdce, a měl bych se proto učit být k lidem trochu milejší.

Nebo říkal něco v tom smyslu.

Asi.

Nevím přesně, měl jsem na hlavě tu čepici.

Když přiklusali zpátky i ostatní, Mistr Yoda jim také něco říkal. Asi taky nevěděli, o čem se právě poučili.

Nebo to možná věděli a jen si to chtěli ověřit. To je fuk. Mně se zrovna nechtělo odezírat, takže z toho hovoru nevím nic.

Když jsme se vrátili zpátky na loď a já se vymotal ze všech těch šál, přišel za námi droid starý nejspíš jako Řád sám, a představil se nám jako Huyang. Jo, má podobné jméno jako já.

Chudák.

Když jsme se mu ze slušnosti představili taky, Huyang nás vyzval, abychom mu ukázali svoje krystaly a slíbil, že nám pomůže vybrat ty pravé součástky pro stavbu našich mečů. Říkal, že by měly odrážet duši a povahu svých majitelů, a proto je prý jejich výběr tak důležitý.

Opět jsem byl jediný, kdo radostí neskákal až do stropu.

Jednak jsem měl ještě ztuhlé nohy z té zimy, co byla venku, a taky to poslední, co jsem chtěl zrovna dělat, bylo vybírání součástek. Totiž, po celodenním mrznutí v jeskyni bych si nejradši uvařil horký čaj a uklidil se k sobě do kajuty.

Světelný meč přece počká.

Žili jsme bez něj doteď, tak nás jeden den navíc nezabije.

Když jsem Huyangovi odkryl svou touhu po čaji, bylo mi sděleno, že součástky přece můžu vybírat i s čajem v ruce.

Bezva.

Normálně bych stejně odešel s tím, že si to dodělám později (kam ten spěch, pořád??), ale nechtěl jsem riskovat, že bych pak ty součástky musel ve všech těch šuplících hledat sám.

Jsou jich tam snad stovky.

A nemají štítky s popiskami pro přehlednost.

Vsadím se, že jediný, kdo se v nich vyzná je Huyang.

A ten se v nich chtěl vyznávat zrovna teď.

Když přišla řada na mě, prohlásil, že přesně ví, co mi dát. Chvíli se štrachal v šuplících, a když se vrátil, zamával mi součástkami před nosem a řekl:

„Pro tebe, mladý Hyuene, tady mám rukojeť vyrobenou ze vzácného wolframu a vykládanou hematitem.“

„Jů,“ schválil jsem mu.

Huyang pokračoval. „Je to kombinace u Rytířů Jedi velmi neobvyklá, nicméně úchvatná a působivá. Hematit je nerost, který se těží zároveň se železnou rudou. Jeho mírný magnetismus má pro lidský organismus ozdravné účinky. Napomáhá také duševní rovnováze a lepší koncentraci. Jeho černá barva, jak vidíš, je pozoruhodně metalizovaná a za určitého světla hází stříbrné odlesky. Krása!
Hematit bývá také při konstrukci světelných mečů pro svou zvláštně černou barvu častou volbou Sithů.“

Všichni na mě okamžitě vrhli zděšené pohledy, jako bych byl časovaná bomba.

Všichni, až na Huyanga, který si dál jel svou o rukojetích a hematitu.

Huyang je skvělý. Stačí, aby vám řekl pár slov o materiálu, ze kterého je zhotovena vaše rukojeť, a vy hned dostanete pocit, že váš světelný meč je ten nejúžasnější světelný meč ve vesmíru. Nejúžasnější světelný meč všech dob.

Vážně. Myslím, že Huyang by dokázal prodat cokoli.

A osobně si myslím, že hematit mi nevybral proto, že by mi snad chtěl prorokovat, že se časem přidám k Sithům (kteří mimochodem nevymřeli, jak byli dlouhá léta všichni přesvědčeni), ale proto, že ta černá barva dokonale vystihuje moji obvyklou náladu.

Zvlášť náladu ve chvílích, kdy místo popíjení rozehřívacího čaje musím sestavovat světelný meč.

Je vidět, že Huyang své práci rozumí.

Akorát se mi nějak zapomněl zmínit o jedné věci.

Totiž, že taková rukojeť vyrobená z wolframu bude těžká jako kráva.

Což jsem zjistil hned, jak jsem svůj světelný meč složil.

A když jsem tu rukojeť chtěl reklamovat, Huyang mě přesvědčil, že jsem snad kus chlapa a něco vydržím.

No, aspoň jsem teď jeden z mála Jediů, který svůj světelný meč může používat v posilovně místo činek.

Ale to je jen taková drobnost. Jinak je můj světelný meč naprosto DOKONALÝ. Už na první pohled mě okouzlil. Můj krystal mi zbarvil čepel do modra, což je úplně perfektní barevná kombinace s černým hematitem, na kterém se ještě po sestavení vytvořila jakási stříbrná ozdobná pavučinka.

Prostě nádhera.
Už chápu, proč Jediové tak milují světelné meče. Na jednu stranu je to velmi impozantní a mocná zbraň, a na straně druhé velice vkusný módní doplněk.

A taky už chápu, proč nám naši mistři s vážnou tváří říkávají, že si svoje světelné meče máme za všech okolností hlídat. Stačí si jen představit, že bych svůj meč někde ztratil a musel kvůli získání nového krystalu znovu letět na nějakou podobně úděsnou planetu jako je Ilum, a hned se mi orosí čelo.

Proto svůj meč nikdy nedávám z ruky.

Chodím s ním i do postele.

Když jsme se vrátili na Coruscant do Chrámu Jediů, bylo už pozdě. Všichni se odebrali do svých pokojů, spokojení, že dostali to, po čem toužili – udělali první krok k jediské dospělosti tím, že sestavili svůj vlastní světelný meč.

To já dostal ještě něco k tomu. Pořádnou rýmu.

Následující týden jsem musel strávit v posteli, a celou dobu jsem přemýšlel nad tím, proč je tak důležité se usmívat.

Hm, nepřišel jsem na to.

Ale přesto jsem to udělal znova. JÁ! O čtrnáct dní později jsem se usmál znova.

Bylo to, když jsem se poprvé setkal s mým mistrem, který mi byl ten den přidělen současně s titulem Padawana, a snažil jsem se tím na něj udělat dobrý dojem. Doufal jsem totiž, že by ten úsměv mohl prolomit ledy, jak tvrdil Mistr Yoda (nebo aspoň myslím, že říkal zrovna tohle); totiž prolomit ten ostych a nesmělost pramenící z toho, že se vůbec neznáme.

Moc jsem tomu nevěřil, ale kvůli Mistru Yodovi jsem to musel aspoň vyzkoušet.

A kupodivu - nebo spíš jako obvykle – měl Mistr Yoda pravdu.

Můj mistr se na mě taky mile usmál.

A záhy jsem zjistil, že to taky bylo nejspíš podruhé v životě, co to udělal.

Už jako malé děti nás učili, že nám našeho budoucího mistra vybere Síla.

Podle mě ho většinou vybírá spíš Mistr Yoda.

I když, jak se tak nad tím zamýšlím… Mistr Yoda je nejspíš starý skoro stejně jako Síla sama, takže to tvrzení tenkrát možná bylo myšleno jako metafora.

Kdoví.

Každopádně, ať už je to Síla nebo Mistr Yoda, Síla skrz Mistra Yodu nebo Mistr Yoda skrz Sílu, jedno se musí nechat.

Můj mistr, Nathan Lui, mi byl vybrán dokonale.

Myslím, že je první, kdo mi doopravdy rozumí.

Ani nemusíme moc mluvit, jenom se spolu svorně mračíme.

Mám ho rád.

No nic, už jdu spát. Mistr říkal, že prý mám zítra velký den. A tak nějak podivně se u toho zašklebil, čímž mi chtěl sdělit, že kdokoli jiný by na mém místě radostí nemohl dospat, a že my dva jsme nejspíš jediní, kdo v takových případech nemůžou dospat zděšením.

Prostě je bezva.

Taky tak trochu v Řádu vyčnívá. A z úplně stejného důvodu jako já. - Zajímalo by mě, jestli mu někdy Mistr Yoda taky vykládal o úsměvu a roztávajících ledech.

Zítra se ho na to musím zeptat.

Dobrou.

Sakra, kam jsem jenom položil ten meč?!!