Jeskyně

Povídka, kterou se chystáte přečíst, je jedna ze starších. Začal jsem ji psát společně s jedním svým kamarádem, asi v půli se však naše cesty začaly rozcházet. On se chtěl zaobírat Sithy, já měl v úmyslu psát o něčem méně... sithském. Namísto toho, aby jsme se na sebe rozhořčili, uzavřeli jsme dohodu, z níž vyplynulo, že mohu stávající text přepsat a upravit k obrazu svému, výměnou za přiznání, že příběh není jen z mé hlavy. Stalo se, přiznání je venku.

Povídku jsem dokončil již před nějakým časem, stále jsem s ní však nebyl spokojen. Až nyní jsem se dokopal k tomu, abych pár věcí upravil, pozměnil a přepsal ( i v souvislosti s mou nově psanou povídkou, jejíž tři dokončené části si můžete přečíst ihned poté, co dočtete tuto). Nese se v duchu starších "verzí" SW univerza - alespoň tak, jak to vnímám já - , stylem bych jí připodobnil k PC hře Jedi Knight: Jedi Academy. Stylem míním kupříkladu oslnivou záři či lehkou teatrálnost, ba až "přehnanost", jimž příliš neholduji, ale pro jednou se snad nic nestane. Přesto myslím, že ti z vás, kdož četli některou z mých jiných povídek, můj styl psatby snadno poznají.

Slunce zapadlo za obzor a prales se zahalil to tmy. Švitoření ptactva vystřídaly zvuky nočních lovců. Temný řád nahradil denní chaos.

Ticho a klid narušoval pouze postup malé skupinky republikových klonovaných vojáků vedených kýmsi, kdo si pomocí modře zářícího světelného meče klestil cestu hustým porostem lián a křovisek.

„Pane,“ ozval se klon s označením komandéra: „na místě setkání jsme byli víc než před půl hodinou a od té doby se tu plížíme tímhle porostem. Nejsem si jistý, co máte za lubem, stejně tak jako mí muži. Nechcete alespoň naznačit, o co se pokoušíte?“

Jedi se zastavil a vypnul světelný meč. Jediným světlem v moři temnoty tak zůstaly svítilny na přilbách vojáků.

„Když mistrině Atsuti řekla, že tu bude, tak tu bude!“ pronesl ke komandérovi: „O nic nejde. Jasné, Flyi?“

„Tak proč jsme prostě nezůstali na místě setkání, když se nic neděje?“ řekl komandér: „Proč se musíme prodírat tímhle svinstvem?“

„Poslyš,“ otočil se Jedi ke klonovi čelem: „jestli máš lepší nápad, tak sem s ním!“

Fly zaváhal. „Děje se něco, pane?“ zeptal se posléze.

„Nic,“ zahučel Jedi.

Sám nevěděl, o co se pokouší.

Měla to být více než snadná záležitost. Mistryně Jedi Ancareda Atsuti se před zhruba třemi hodinami během zcela triviálního cvičení se svou stíhačkou zřítila do džungle. Pád však přežila a ihned kontaktovala svého Jedijského kolegu Matta Fisska, který cvičení bez problémů zvládl, s prosbou, aby jí, na předem určených souřadnicích, vyzvedl. Mladý mistr neváhal a spolu s malou částí své úderné jednotky se vydal do nitra pralesa, aby své přítelkyni pomohl. A ten samý Jedi, který se rozhodl obětovat svůj drahocenný volný čas k záchraně vcelku pohledné miraluky, se teď trmácí tou nejneprostupnější flórou, jakou kdy v životě viděl, jen proto, že mistryně nebyla na smluveném místě včas!

„Jen jsem se chtěl porozhlédnout po okolí, jestli se třeba neschovává!“ vysvětlil Matt Flyovi své, když se nad tím zamyslel, skutečně iracionální, chování.

„Ah, jistě,“ protáhl Fly.

„No, asi máš pravdu. Protentokrát!“ rozhlédl se kolem sebe Jedi. „Dobře, vraťme se na rendezvous point, tam asi vykoumáme víc.“
„No sláva!“ zvolal Fly a ostatní klony si ulehčeně oddechli.

Cesta zpět stezkou, kterou si před chvílí proklestili, trvala podstatně kratší dobu než když šli druhým směrem a tak se po pár minutách svižné chůze vrátili zpět na mýtinu, kde v majestátní tichosti vyčkával jejich LAAT/i.

Po mistryni Jedi však nikde nebylo ani vidu ani slechu.

„Co dál?“ sňal si Fly přilbu a odhalil tak svou zjizvenou tvář.

Matt si promnul strniště na bradě.

„No...“ zamyslel se: „vzhledem k tomu, že mistryně Atsuta nás stále nehodlá poctít svou přítomností, tak počkáme. Uvidíme, jestli se ozve, nebo nám dá alespoň nějaký signál. Pokud se nic takového do hodiny nestane, pošlu si pro posily a zahájíme pátrání.“

„Takže tentokrát nic na vlastní pěst?“ povytáhl obočí Fly.

„Vždyť ještě před chvílí se ti bloudění pralesem nijak zvlášť nezamlouvalo.“ připoměl mu Matt: „Co že jsi tak náhle změnil názor?“

„Nemám z toho dobrý pocit.“ pokrčil rameny komandér.

„Ani já ne, tím si buď jistej.“ opřel se Matt zády o dělový člun: „Ale sám jsi viděl, že pátrání na vlastní pěst k ničemu nevedlo. A Ancareda si určitě jen odskočila, za chvíli tu bude. Třeba někde houbaří, co já vim čim si miraluky krátěj dlouhou chvíli.“

„To určitě.“ zamručel Fly.

Matt na to nic neřekl. Nemělo cenu se se svým klonovaným komandérem pouštět do křížku. Prostě počkají a pak se uvidí.

Náhle cosi zachytil v Síle. Jen nepatrný záchvěv, ne víc než slabou nitku, která však měla jasný směr. Napřímil se a zahleděl směrem, který mu Síla ukazovala.

„Děje se něco, pane?“ zbystřil Fly.

„Tímhle směrem je jeskyně.“ ukázal prstem Matt.

„Jste si jistý?“

„Naprosto! Jsem přeci Jedi!“

„Že se vůbec ptám.“ pokrčil rameny klon a nasadil si přilbu: „Tak fajn, mládeži, odcházíme!“ houkl za sebe na odpočívající zbytek jednotky.

„Nic takového, zůstanete tady.“ zarazil ho Jedi: „Půjdu sám.“

„No, jak myslíte.“ pokrčil rameny klon: „Planý poplach, hoši, spěte dál!“

„Buď se mnou v kontaktu.“ kývl na rozloučenou Matt: „Kdyby něco, ozvu se ti.“ a pak se vydal určeným směrem.

Opět musel použít světelný meč aby se prosekal neprostupnou vegetací. Po chvíli lopocení se však přeci jen dostal z oné zelené změti ven a zjistil, že se v Síle nemýlil. Přímo před ním se ve skále nacházela úzká puklina. Matt ani na okamžik nezaváhal a protáhl se dovnitř.

Nebýt jeho modře zářícího meče, octnul by se v naprosté tmě.

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že stojí v úzké svažité chodbě.

„Ancaredo!“ zvolal, odpovědí mu však byla jen ozvěna. Stále ale cítil velmi silné soustředění Síly, proto se vydal vpřed.

Chodba se po pár desítkách metrů náhle začala rychle rozšiřovat a s každým dalším krokem byla přítomnost Síly zřetelnější. Obezřetně se kradl podél vlhkých stěn, matně se lesknoucích v záři jeho světelného meče a napínal všechny smysly.

Aktivoval komlink. Zkoušel se s Ancaredou pomocí interkomu spojit už dříve, ale nepodařilo se mu to. Bylo načase zkusit to znovu.

„Ancaredo,“ řekl: „Ancaredo, ozvi se!“ Jak předpokládal, krom statického šumu se nic jiného neozývalo.
Nedělal si s tím ovšem přílišné starosti, ne větší, než doposud, a pokračoval v cestě.

Chodba, nyní tak široká, že by se sem bez problému vešly dva AT-TE vedle sebe, se náhle začala pomalu rozjasňovat a Matt zrychlil tempo chůze.

Světlo bylo čím dál tím jasnější. Jedi vypnul světelný meč, jehož poblikávání již nebylo nutné, a jen ho dál držel v pravačce. Pro všechny případy.

A tak došel až na místo, kde chodba končila.

Nyní se nacházel v obrovské jeskyni, tak velké, že na její druhý konec stěží dohlédl. Prudce se svažovala dolů, k místu, které se zdálo být zdrojem oné, nyní již značně oslňující, bílé záře. A tam také spatřil drobnou postavu, nehnutě stojící a civící na něco, co Matt neviděl.

„Ancaredo!“ zvolal a po úzké římse se rozeběhl dolů, meč stále pevně svírajíc v ruce.

Jen pár okamžiků mu trvalo, než se dostal až ke své společnici.

„No, to jsem rád, že jsem tě konečně dostihl!“ zasupěl a dlaněmi se zapřel v kolenou, aby se po prudkém běhu vydýchal. Nedostalo se mu však žádné reakce. Napřímil se a pomalu přistoupil až těsně k ní. Pozorně si jí prohlédl a z nevysvětlitelného důvodu mu přejel mráz po zádech. I když přes šátek, kterým měla převázané oči, nemohl vidět, jakým směrem upírá svůj zrak, s určitostí věděl, že ho pozoruje. A to nebyl nikterak příjemný pocit.

„Ancaredo, slyšíš mě?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Slyším.“ řekla, aniž by se hnula: „Matte, myslím, že jsem něco objevila.“

„Koukám.“ přimhouřil oči Jedi, když se zahleděl do míst, kde se domníval, že je světelné epicentrum: „Už víš co to je?“

Miraluka chvíli mlčela. „Mluví to ke mně.“

„Cože?“

„Matte, ta věc, ať je to cokoli, mě volá. Vábí mě. Je... je velice těžké tomu odolat.“

„Ancaredo, to co říkáš nezní zrovna povzbudivě.“

„Tím jsem si jistá.“ pronesla opět bez jediného pohybu: „Víš, to co mi sděluje, dává naprostý smysl. Až mě to děsí. Chci se tomu podvolit, chci toho být součástí.“

„Tak se tomu vzepři! Bojuj!“ zvolal a popadl jí za ramena.

Pomalu k němu otočila hlavu. „Matte,“ řekla potichu: „je pozdě.“

Dřív než stačil cokoliv říct, nebo udělat, vstoupila přímo do středu bílé záře.

Matt vypustil z úst repliku zcela nejedijskou a vyrazil do míst, kde v oslepující záři zmizela poslední ohnivě rudá kadeř jeho společnice. Daleko se ale nedostal, jakási neviditelná energie ho nepustila dál. Matt ale nebyl člověk, který by se vzdával po prvním pokusu a tak se pomocí Síly zapřel a snažil se prodrat vpřed. Neukázalo se však, že šlo o příliš šťastnou myšlenku. Poté, co udělal krok vpřed a myslel, že má vyhráno, ucítil kolem krku pevný stisk. To ho samozřejmě zmátlo, povolil v soustředění a byl onou neviditelnou silou odmrštěn pryč.

Dopadl jak široký tak dlouhý na podlahu, ocelového sevření kolem hrdla se však nezbavil, právě naopak, zdálo se být ještě pevnější. Neohrabaně se postavil na nohy a snažíc se domoci alespoň nějakého kyslíku zalapal po dechu.

Záře se náhle prudce zmírnila a z oslepující bíle se ustálila na denní, zlatavé.

A tam, kde se nacházel střed onoho světla, stála Ancareda.

V ten samý moment stisk povolil.

Matt se silně rozkašlal. V krku ho pálilo a před očima se mu dělaly mžitky. Přesto se však vzchopil a opatrně přistoupil k miraluce.

Ancareda vypadala, jako by ji vytesali z kamene. Nehybná, pobledlá a chladná.

„Jsi v pořádku?“ zachrčel.

Nedostalo se mu však žádné odpovědi.

Matt nevěděl, co si počít. Dřív než si však stihl utřídit myšlenky, stalo se něco, s čím v žádném případě nepočítal. Ancareda se náhle rychle pohnula a popadla ho za hlavu. V příštím momentě mu přitiskla své rty pevně na ústa.

Nezmohl se na nic jiného než na tlumené „Hu...“ a zakolísal pod náporem prudkých polibků, které mu miraluka uštědřovala.

Matt Fissk se nikdy nepovažoval za příliš disciplinovaného Jedie. Popravdě, slabost pro krásné ženy mu nebyla nijak cizí a když byl mladší, často ho ono pravidlo o nenavazování milostných poměrů dost vytáčelo (když byl ještě mladý padawan, poznal dokonce dívku, se kterou měl velké plány a ona s ním také – dík zásahu Síly jim to však nevyšlo, ale to je jiný příběh). Leckdy se při meditování v Chrámu přistihl, že sní o nějaké spontánní pseudoromantické akci s příslušnicí opačného pohlaví, ve které by prokázal, že umí víc, než jen porcovat droidy a vyhrávat bitvy.

Nikdy by ho ale nenapadlo, že se jeho vize stanou skutečností.

Proto v této vypjaté situaci nezvítězilo nutkání si cokoli dokazovat, ale léty tvrdého výcviku a praxe vypilovaný jedijský smysl pro čest... nebo co to bylo.

Soustředil v sobě Sílu a i když ho to stálo značné sebezapření, prudce ji od sebe odmrštil.

Podle toho jak při dopadu na nohy zakolísala usoudil, že protiútok nečekala.

„Co to sakra bylo?!“ vyprskl, když se postavila zpříma a otřel si rukávem ústa.

Sklopila oči.

„Vždycky jsi mi přišel jiný než ostatní.“ pronesla do ticha: „Působil jsi mnohem vyrovnaněji, sebevědoměji, samostatněji. Ne jako to stádo ovcí, které si říká Řád Jedi!“

„Prosím?“

Pohlédla mu do očí. „Dokázal sis vymezit svůj prostor. Říct si, kam chceš směřovat. Jak se dál vyvíjet, co nového prožít! A jako jediný Jedi sis dokázal připustit, že to nezvládneš sám!“

„Ty nejsi sama sebou, viď?“ prozřel náhle Matt. Tohle nebylo chování, které by byl u mladé miraluky očekával.

Ancareda však zavrtěla hlavou, pomalu se k němu přiblížila a objala ho kolem krku.

„Ale vůbec ne, hlupáčku.“ špitla: „Vím přesně co dělám. A taky moc dobře vím, co teď spolu uděláme my.“

„Spolu?“

„Ano! Vezmeme si loď a odletíme někam daleko. Přečkáme tuhle zmatenou dobu společně a až přijde ten správný čas, celé galaxii ukážeme pravou podobu rytíře Jedi, jakožto moudrého a spravedlivého, ale i silného, neochvějného a hlavně nezpochybnitelného ochránce míru, který se nebojí razantních zákroků proti bezpráví a zkaženosti! Ukážeme, že soudobý zkostnatělý, nemoderní, nabubřelý a svazující papalášský stav Řádu je přežitek, který se již nesmí opakovat! Matte, ty víš, co se opravdu skrývá za zdmi Chrámu Jediů! Že to není ona vznešená ctnost z dávných věků za kterou se všichni schovávají, ale nic než sebeklam a sobecká pýcha samozvaných mistrů, kteří...“

„Tak dost!“ přerušil ji rázně Matt a odstrčil jí od sebe: „Aby bylo jasno, nevím jak ses dostala k mým nejniternějším myšlenkám a obavám, které mi tu tak obratně líčíš, ale jedno vím jistě: tohle nejsi ty, Ancaredo! Takže to řeknu zcela otevřeně! Něco tě ovládá. A ať je to co je to, já doufám, že si to zachovalo tolik slušnosti, aby přestalo využívat mou společnici jako prostředníka k prezentaci svých subjektivních verzí vnímání vesmíru a trochu se pochlapilo a řeklo mi to samo, tváří v tvář!“

Po tomto proslovu zavládlo v jeskyni ticho. Jen ozvěna dál šířila Mattův výlev do dalších zákrutů skalního labyrintu.

Pak se Ancareda skácela k zemi. Matt k ní rychle přiklekl, odhrnul pramen vlasů a pokusil se na bělostném krku nahmatat puls.

Náhle se ozval tlumený hlas, znějící jako poryv větru. Odrážel se od stěn a tím se násobil, čímž dosáhl vcelku majestátního efektu.

„Poněkud silná slova na někoho tak mladého a nezkušeného.“ pronesl pozvolna.

Matt se prudce otočil.

Před ním stál postarší muž oděný do tradiční Jedijské tuniky, která však namísto světlých barev obsahovala tmavé. Byl zhruba stejně vysoký jako Matt, byl ale o něco robusnější a hladce oholený. Krátce střižené prošedivělé vlasy trčely do všech stran. Také působil o něco méně opravdověji než všechno okolo a celý se lehce tetelil, asi jako vzdálené předměty měnící své tvary lomem světla v rozpáleném vzduchu nad tatooinskými pouštěmi.

„Smím znát vaše jméno?“ zeptal se Matt, když si nově příchozího bedlivě prohlédl.

„Jistě že smíš.“ pousmál se muž: „Jmenuji se Po Uveciss. A ty?“

„Matt Fissk, mistr Jedi.“

„Tak mistr, povídáš?“ pozdvihl obočí Uvenciss: „A kolik je ti let?“

„Sedmadvacet, když vás to zajímá.“

„Dvacet sedm. Tak to vidíš, Matte, kam ten svět spěje. To já jsem byl mistrem jmenován ve svých osmačtyřiceti letech. A to jsem byl považován za nadprůměrně nadaného rytíře, řada mých kolegů se tohoto titulu v životě nedočkala. Svět se zrychluje! Teď už nehrají roli zkušenosti, ale ostré lokty. Jsi plnoletý? Tak to jsi rytíř. Přežil jsi přestřelku v baru plném ožralů? Hrdino, zasluhuješ mistra! Nikoho už nezajímá, že úroveň vzdělanosti touhle zběsilou honbou za tituly klesá.“

Matt bez hlesu naslouchal. Mistr Uvenciss nezněl jako někdo, kdo se snaží nastolit chaos, nebo ovládnout galaxii. Působil dojmem zlomeného a zatrpklého člověka.

„Proč jste vůbec tady?“ zeptal se.

„Kdysi jsem býval Jedi, jako ty, což už ti muselo dojít.“ pronesl Uvenciss: „Sloužil jsem Republice dávno před tím, než jsi se narodil, za mnohem vznešenějších časů. Byl jsem vážený a uznávaný, za svůj život jsem měl dva padawany, což byl tehdy výkon, protože se ještě učilo pořádně. Kvalita vždy před kvantitou, to bylo mé motto. Proto mě zaskočilo, když po smrti mistra Rena dosedl na post předsedy Rady Kevin Navaren. Byl to populistický, namyšlený a majetnický člověk, nikdy jsem nepochopil, jak mohl dosáhnout takového postavení. No zkrátka, tenhle muž začal šířit novou vizi. Tvrdil, že se Řád musí reformovat, že staré principy jsou už přežitek. A tak se začalo titulovat víc než kdy dřív. Každý kdo byl jen trochu schopný již mohl trénovat jiné. Jistě, naše řady se nesmírně rozrostly, ale nestálo to za nic. Noví rytíři byly nedisciplinovaní a namyšlení a to i přesto, že jejich schopnosti byly na úrovni nula.

Krátce po Navarenově zvolení jsem se stal členem Rady také já. Sice proti tomu protestoval, ale většina rozhodla a tak se na mě mohl jen mračit. Snažil jsem se tedy využít svého postavení k navrácení věcí k normálu. Nijak se mi to ale nedařilo, Navaren mi stále házel klacky pod nohy a tak mi jednoho dne došla trpělivost. Mladí Jediové se zrovna pasovali na rytíře. Ne že bych to těm písklatům nepřál, ale zcela očividně na tento titul nebyli připraveni. Proto jsem se rozhodl, že budu obřad bojkotovat. Tehdy to ještě fungovalo tak, že pokud se na udělení titulu neshodla celá rada, nebyl udělen.

To, co jsem si od tohoto tahu sliboval, se však nestalo a tak jsem si, namísto toho abych věci změnil k lepšímu, šeredně pošramotil reputaci, což hrálo do karet Navarenovi. Netrvalo dlouho a mé slovo v Radě mělo čím dál tím menší váhu, až jsem se nakonec rozhodl na svou pozici rezignovat. To byl ten moment, na který Navaren čekal. Nejen, že s radostí mou rezignaci přijal, ale ještě mě přizval na jistou misi. Prohlásil, že na Karbole našel starý Sithský holokron. Sithové mě odjakživa nesmírně fascinovali, samozřejmě čistě z hlediska správného pochopení Síly, což věděl a věděl také, že proto jeho pozvání neodmítnu. Mělo mi být hned divné, že jsme letěli jen my dva, byl jsem ale tak posedlý vidinou pravého holokronu, že jsem úplně vypnul mozek. Když jsme přistáli uprostřed pralesa, zavedl mě do obrovské jeskyně. A zde mi skutečně holokron ukázal. Jenže jinak, než jsem si představoval. Využil jeho moc k tomu, aby mě zbavil tělesné podoby a navždy uvěznil v energetické kleci tvořené Temnou stranou.“

Mistr Uvenciss domluvil. Matt si uvědomil, že za celou tu dobu z něj nespustil oči, tak ho starcovo vyprávění zaujalo.

„A to se po vás nikdo nesháněl?“ napadlo ho náhle.

Uvenciss se ušklíbl: „Očividně ne... Navaren mé zmizení nejspíš zdůvodnil tak přesvědčivě, že se nikdo neobtěžoval.“

Mattovi náhle přišla na mysl jiná myšlenka.

„O co se tu vlastně snažíte, Uvencissi?“

Starý mistr mu pohlédl zpříma do očí. „O prokázání pravdy!“ prohlásil.

„A jak toho chcete dosáhnout?“

„Ty mi v tom pomůžeš.“

Matt se nad Uvencissovou jistotou v hlase tiše pousmál. „Jak?“

Uvenciss se na něj z čistajasna obořil: „Ty nevěříš, že jsem býval Jedi, že?“

Mladého mistra tento emocionální výbuch lehce zaskočil. „Nic ve zlém, ale ta vaše historka nezněla zrovna dvakrát přesvědčivě.“ řekl a pohlédl na nehybnou miraluku: „Tak především mi nejde na rozum, proč jste se jí navrtal do hlavy.“

Uvenciss nic neříkal, do té doby, než na něj Matt vrhl tázavý pohled.

„Myslím, že s tebou mohu hovořit zcela otevřeně.“ prohlásil posléze: „Jistě mi dáš za pravdu, když řeknu, že ti nikdy nedělalo problémy navazovat vztahy se ženami. Před nějakým časem jsem ucítil výkyvy v Síle a přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem zjistil, že si zde Republika vytvořila základnu, v níž se nachází dva Jediové, muž a žena. A u něj jsem zaznamenal něco pro Jedie zcela nepřijatelného, čehož jsem se rozhodl využít. Vytipoval jsem si vhodný okamžik, způsobil havárii jejího letounu a zavedl sem. Samozřejmě jsem jí ale nejdřív nechal, aby tě kontaktovala. Neváhal jsi a po pár hodinách jsi ji objevil a to hlavně díky impulzu v Síle, kterým jsem tě za ní dovedl.“

Uvencissův hlas nezněl nijak agresivně či vychloubačně, jako spíš lehce unaveně.

„Myslel jsem, že tvá láska k ní tě donutí uposlechnout nabídku, kterou jsem ti jejím prostřednictvím nabídl. Ty ses ale, bohužel, ukázal disciplinovanějším než jsem předpokládal, za což ti samozřejmě patří můj obdiv. Ač se ti to možná nezdá, řada Jediů by vyměnila svůj účel za pohodlný život po boku krásné ženy.“

„Takže vy jste doufal, že jí podlehnu, zahodím svou kariéru a předám světu vaší pravdu?“ ušklíbl se Matt: „Proč takovou oklikou, stačilo přeci, aby jste mě nebo jí ovládl přímo!“

„To by přeci bylo krajně neetické!“ nafoukl se Uvenciss: „Nejsem žádný temný Sithský lord! Musel jsi to provést dobrovolně a z vlastní vůle a ne se zakalenou myslí podléhající mému vlivu.“

Matt měl co dělat, aby zachoval klidnou tvář. Jak se čím dál tím víc ukazovalo, starý muž, ať už to byl Jedi nebo ne, to měl v hlavě dost pomotané. Zdálo se, že to byl člověk s nesmírným smyslem pro čest, který mu ovšem bránil v prosazování toho, po čem toužil. A tak si vymyslel vlastní paskvil mezi tím co je správné a co ne. I přes zjevnou slabomyslnost byl však Uvenciss dozajista nesmírně schopný v zacházení se Sílou a Matt si nedělal žádné iluze o tom, že kdyby chtěl, mohl by ho stařec zdrcnout do kuličky o velikosti burského oříšku.

Něco však Jedimu říkalo, že zbytek morálních zásad muži z dávných dob neumožní něco takového udělat a tak se rozhodl zariskovat.

„Mistře Uvencissi,“ pronesl pomalu: „upřímně věřím všemu co jste řekl a i myslím, že rozumím tomu, co ve vás zanechala zrada, kterou na vás vykonali ti, od kterých by jste to nejméně čekal. Kdysi jsem se však zapřísáhl, že žádné ženě nepodlehnu, mám pro to své důvody. A nejsem takový slaboch, abych své předsevzetí porušil. Navíc teď, když vím, jak se věci v téhle malebné jeskyni mají, už tuplem nemůžu vaší nabídku přijmout. Bylo by to zcela proti mému převědčení, protože i když s řadou věcí nesouhlasím, rozhodně nebudu v Řádu dělat rozkol!“

Uvenciss naslouchal a nehnul ani brvou.

„Vím. Ani jsem nepředpokládal, že by jsi se rozhodl jinak, než podle sebe.“ řekl slabě: „Jsem tu již hrozně dlouho, Matte.“

Náhle zněl skoro až zoufale.

„Nevíš, jak těžké to je, být postaletí zavřen je sám se sebou. Člověka pak napadají různé věci, různé vize a představy o světě. Vím, že to s mou myslí není úplně v pořádku, přesto se mi ale podařilo zachovat si zdravý rozum.“

Náhle se prudce pohnul a jeho tvář se ocitla asi jen deset centimetrů od té Mattovy.

„Nikdy nedovol, abys byl ovládán vyšší mocí. A to včetně sebe sama. Podívej, kam mne má pýcha zavedla. Kdybych byl schopen zkousnout svou hrdost a držet se v zajetých kolejích, mohl jsem prožít spokojený život a zemřít jako uznávaný a úctyhodný muž. Takhle si akorát hraji s životy jiných v zapadlé jeskyni, na zapadlé planetě, kdesi v naznámé části vesmíru. Člověk by si samozřejmě mohl říci, že držet hubu a krok je proti přesvědčení, je třeba si však uvědomit, že leckdy je odpor nad naše síly a mohl by nás namísto přínosu slávy a uznání zcela zničit.“

Po tomto proslovu poodstoupil o pár kroků dozadu a prohlásil: „Teď běž! Než mě zase napadne, něco zkoušet.“

Vzal jsem Ancaredu do náruče a vydal se po úzké pěšince vzhůru. Uvenciss mě mlčky pozoroval, pak pozpátku vstoupil do oslepující záře.

Ancareda nabyla vědomí až když jsme se, spolu s mou klonovanou jednotkou, dělovým člunem vraceli na základnu. Jak se záhy ukázalo, poslední co si pamatovala bylo, že havarovala. Rozhodl jsem se nechat si tajemství jeskyně pro sebe. Nebylo třeba se o něm šířit. Stejně tak jsem se o tom nezmínil ani Radě, ani nikomu jinému. Monžá nebylo toto rozhodnutí moudré, přeci jen zde existovalo riziko, že by se starému mistru mohla naskytnout příležitost zasít v Řádu rozkol, dle mých informací však k ničemu takovému nedošlo. Zánik Jediů měl, o necelý rok později, na svědomí přeci někdo úplně jiný...

Ač se tato příhoda může jevit jen jako drobná, nic neříkající epizodka o osamělém šílenci, jež si krátí dlouhou chvíli snahou přesvědčit těch několik málo bytostí, jež zavítají do jeho jeskyně o tom, že je třeba Řád Jedi „zreformovat“, velice ovlivnila můj budoucí život. Z velké části hlavně díky poslední Uvencissově radě jsem se po Rozkazu 66 rozohodl ukrýt hluboko v Neznámých oblastech namísto toho, abych začal otevřeně brojit proti Novému režimu. Obrnil jsem se trpělivostí pavouka a v temnotách vyčkával na svou příležitost, o které jsem tehdy ještě nevěděl, že přijde až o čtyřiadvacet let později. Můžete na mě pohlížet skrz prsty a ptát se: „A jak by to dopadlo, kdyby všichni byli jako ty, kdyby jako wompská krysa stáhli ocas a zalezli do díry, spíš než aby se postavili na odpor zjevnému zlu? Kde by bylo Povstání bez hrdinných skutků obyčejných lidí i významných osobností?“

Mám za to, že ne každý může být hrdinou. A ne každý jím být musí i když se to od něj očekává. Během Klonových válek jsem byl za hrdinu považován, přijde však chvíle, kdy již nemáte dost sil na to, bojovat donekonečna a marně za druhé. Krátce po zrodu Galaktického Impéria jsem se rozhodl raději přežít, než padnout - sice hrdinně, ale komu by to prospělo? Oni „obyčejní lidé“ přecijen Jediové nebyli. A jak je známo, Jediové to neměli za císaře vůbec lehké.