Niv Ceuelasu - první část

Před dávnými časy, v předaleké galaxii....

Slunce se již sklánělo k obzoru, když jsem spolu se svým mistrem stanul na jedné z velkých přistávacích plošin náležících k Chrámu Jediů.

Chladný podzimní větřík a špice coruscantských věžáků se matně blyštěly. Šlo o jeden z mála posledních, letně laděných večerů večerů, kdy nebe bylo bez mráčku a přecházelo ze žluté přes rudou a fialovou až do tmavě modré, kdy jsem měl nutkání roztáhnout křídla a odletět a kdy jediné, co člověku chybělo byla příroda, které na hlavní planetě galaxie bylo skutečně promálu. Krom tohoto malého nedostatku však nebylo nic, na co bych si mohl, nebo chtěl, stěžovat.

Zhluboka jsem natáhl vzduch do plic. Celým tělem mi projel nepatrný záchvěv rozkoše, až jsem se otřásl.

Bylo mi sedmnáct. Jedijskému umění jsem byl učen od svých dvou let, pro mě tedy odnepaměti. Nepamatoval jsem se na nic z doby před tím, než jsem byl odebrán svým rodičům a vlastně mě to nikdy příliš nezajímalo. Nevěděl jsem, zda byli bohatí či chudí, nebo jestli farmařili či byli obchodníci. Nebylo to podstatné. Pro mě bylo slovo „rodina“ pouhým pojem, nic než definicí vztahu muže a ženy, z něhož vzešlo potomstvo. Útočiště, výchovu, vzdělání – to vše mi bylo poskytnuto v chrámu; mou rodinou byl Řád.

„Už se zase oddáváš tělesným požitkům?“ pohlédl na mě úkosem mistr, když zpozoroval, jak se opájím nádherným západem slunce. Pocit volnosti byl rázem ten tam.

„Omlouvám se.“ zamumlal jsem předstíraje, že mě nesmírně zaujaly špičky kožených bot.

Chvíli mě mlčky pozoroval, pak se odvrátil a opět soustředil svou pozornost na práci s datapadem, který třímal v pravici.

Viss Abama byl zabrak a byl průměrným mistrem Jedi. Za padawana si mě vybral krátce poté, co jsem neosavil třinácté narozeniny. Nebudu předstírat, že jsem si tohoto muže oblíbil i když jsem si to dlouhá léta nechtěl přiznat. Byl to arogantní pedant, řídící se kodexem jak jen to bylo možné, nekompromisně odsuzující jakýkoli kázeňský přestupek a tvrdě drilující mé, dle jeho slov „nepříliš vybroušené umění ovládání Síly a světelného meče“. Pokud si dobře pamatuji, mezi jeho největší záliby patřilo hledání a nacházení mých chyb a nedostatků. Sám však nebyl nikterak výjimečný a Rada jej okázale přehlížela i když si Abama tvrdošíjně stál za názorem, že ho měli mezi sebe přijmout už dávno. Šlo zkrátka o zakomplexovaného pokrytce, který si svůj pocit méněcennosti zmírňoval tím, že mě ustavičně sekýroval a ponižoval. Mezi ostatními mistry nebyl příliš oblíben i když měl i své kladné stránky: jeho znalost hvězdných map byla obdivuhodná a dějiny Republiky uměl převyprávět snad i ve spánku, stejně jako jména jejích hlavních představitelů či příčiny významných válečných konfliktů. A zcela pochopitelně se snažil zformovat mou mysl k obrazu svému, takže jsem své mládí trávil převážně v knihovně, kde jsem se pod přísným dohledem Jocasty Nu učil nazpaměť názvy planet a hvězdná data, což mi bylo v budoucnu při mých diplomatických misích párkrát k užitku, tehdy jsem ale nebyl sto uvěřit, že by se mi něco takového mohlo kdy k něčemu hodit. Když byl poté mistr Abama dva roky před Převratem zabit během úspěšného atentátu na ministerského předsedu planety Rviss, byl jsem již rytíř a i když mě jeho smrt zasáhla, neznamenala pro mě ani zdaleka takový citový otřes, jako například smrt Qui-Gon Jinna pro Obi-Wan Kenobiho. Když se nad tím zamyslím, jsem si celkem jist, že mě měl můj mistr docela rád i když svou náklonnost nedokázal dát najevo tak, abych to tenkrát mohl ocenit.

Byla již skoro noc, město pod námi zářilo všemi barvami, jak se postupně rozsvítilo pouliční osvětlení, neony barů a vykřičených domů či stanice hromadné dopravy a my stále ještě, bok po boku, stáli na přistávací plošině. Ochladilo se a já začínal pomalu mrznout, jak už to za letních nocí bývá, ale mistr tomu nevěnoval pozornost a já neměl dost odvahy abych se zeptal, proč tam sakra jen tak trčíme a zíráme před sebe.

Zhruba po další půl hodině, když už jsem se chystal, abych onu otázku přeci jen položil, narušil monotónní hluk města zvuk repulsorů, který patřil něčemu, co se nacházelo v bezletové zóně nad chrámem. Pohlédl jsem vzhůru, abych odhalil příčinu onoho hlomozu, a spatřil jsem republikový raketoplán třídy Nu-class, který za pár chvil s řevem dosedl na plošině před námi.

„Pojď!“ pokynul mi mistr a vykročil směrem k plavidlu.

Repulsory stále ještě syčely, když se nástupní rampa s tlumeným žuchnutím střetla s permabetonem a posádka se jala opouštět loď.

Jako první vystoupil vysoký twi’lek bleděmodré barvy. Byl přibližně stejně starý jako Abama, nemohlo mu být víc než pětačtyřicet let. Jakmile mého mistra spatřil rozpřáhl ruce v přátelském gestu. Abama udělal totéž a na půli cesty mezi mnou a raketoplánem se přátelsky objali. Prohodili mezi sebou pár slov a pak mi mistr posunkem naznačil, abych k nim přišel.

„Tohle je můj padawan Matt Fissk.“ pronesl Abama směrem k twi’lekovi, když jsem se ukázal v jejich přítomnosti. „Matte,“ obrátil se na mě: „pozdrav mistra Katanu.“

Nepatrně jsem sklonil hřbet v uctivém gestu. Mistr Katano si mě bedlivě prohlížel.

„Jak dlouho, že ho trénuješ?“ zeptal se Abamy.

„Necelé čtyři roky, proč?“

„Už jsem pár tvých učedníků viděl a všichni jako by ti z oka vypadli. Ale tenhle ne.“

Zvedl jsem hlavu a zpříma se zahleděl do twi’lekových zelených očí. Byly tvrdé a přísné a i když se mistr přátelsky usmíval, nebyl v jeho obličeji ani náznak srdečnosti. Navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že si prohlíží nejen můj zevnějšek, ale že mě bedlivě zkoumá i zevnitř. Nedalo se to vydržet, musel jsem uhnout pohledem jinam!

Cítil jsem, jak se odvrátil.

„No,“ položil Abamovi ruku na rameno: „čeká tě s ním ještě hodně práce. Ale nyní,“ zahlaholil, čímž dosavadnímu představování učinil přítrž: „se pojďme postarat o mláďata.“

Teprve teď jsem si uvědomil, že zatímco se odehrávala naše malá trianglová sešlost, stačilo se na kraji plošiny vyrovnat zhruba dvacet jediů přibližně mého věku. Abama mi dosud neprozradil, proč jsme na přílet raketoplánu čekali, domyslel jsem si však, že jde padawany z některého výcvikového střediska mimo Coruscant.

„Mládeži!“ zvolal Katano, když jsme stanuli čelem ke skupině učedníků: „Vítejte na Coruscantu! Jste tu proto, že jste úspěšně splnili zkoušky, díky nimž jste prokázali, že jste se naučili všemu, čemu jste se na Akademii na Vasaře naučit mohli. Váš další výcvik bude probíhat zde a to individuálně, neboť za zdmi tohoto chrámu na jednoho každého z vás čeká nový mistr!“

Mezi nováčky to vzrušeně zašumělo, což však Katano ignoroval a dál pokračoval ve svém proslovu.

„Bude však nějaký čas trvat, než si vás někdo za svého padawana vybere. Do té doby se budete účastnit běžné výuky pod vedením chrámových lektorů.“

Na chvíli se odmlčel a obrátil se na Abamu.

„Za tři planetární rotace budete rozřazeni mezi místní studenty. Než se tak stane, přebírá za vás zodpovědnost mistr Abama, můj dlouholetý přítel. Veškeré tresty za kázeňské přestupky jakožto i případné pochvaly bude vyřizovat on. Dokud se neřekne jinak, zodpovídáte se jen jemu a nikomu jinému, jasné?“

Ozvalo se souhlasné zamručení.

„Výborně. Pamatujte, nyní vstupujete do nové etapy svého života. Čeká vás dlouhá pouť skutečného rytíře Jedi, ochránce míru a práva v galaxii. Hrdě neste své břemeno!“

Pomalu si je změřil pohledem a pak se pousmál.

„Jsem hrdý, že jsem vás mohl dovést až sem. Bylo mi ctí. Ať vás provází Síla!“

Pak se otočil na podpatku a s rozevlátým pláštěm odkráčel k raketoplánu. Nic jiného už neřekl.

Zatímco si Abama zjednával pořádek, neboť po odchodu mistra Katana se všichni dali do horlivého debatování, měl jsem pár chvil na to, abych si utřídil myšlenky.

O výcvikovém středisku na Vasaře jsem už párkrát slyšel. Šlo o poměrně mladou akademii, vzniknuvší ani ne před sto standardními lety. Zdejšími studenty byly bytosti, které byly sice citlivé na Sílu, avšak souznění s ní a pochopení jejích principů se učili déle. Byli podrobováni delšímu skupinovému výcviku a na rozdíl od žáků coruscantských se daleko méně účastnili externích misí. Studium prohýbalo spíše teoreticky než prakticky a hlavní náplní byla historie, etika a filosofie, diplomacie a podobná odvětví, kde nebylo Síly zapotřebí tolik, jako třeba při odrážení laserových paprsků či cvičení šermu. Po dosažení sedmnáctého roku života byla však každému studentovi poskytnuta možnost absolvování zvláštních zkoušek, které když úspěšně složil, byl přesunut na Coruscant, kde konečně získal svého mistra a stal se plnohodnotným padawanem. Vasarská akademie tedy produkovala, s lehkou nadsázkou, jedijsokou inteligenci; obratné diplomaty, řečníky, knihovníky či historiky, kterých bylo pochopitelně zapotřebí stejně tak jako Jediů zručných v boji. Tato odlišnost však u některých vasařanů vzbuzovala dojem nadřazenosti a výjimečnosti, což vedlo k jejich přehnané nabubřelosti a aroganci. Ukázkovými příklady byli můj mistr, který na Vasaře absolvoval také, či onen twi’lek, mistr Katano, který na mě, i přes krátkost své návštěvy, působil stejně povýšeně jako Abama. Naproti tomu jsem ale v budoucnu poznal mnoho Jediů, kteří své znalosti nabyté na Vasaře dokázali využít ke skvělým činům a řada z nich byla mými blízkými přáteli.

Náhle něco upoutalo mou pozornost a vytrhlo z myšlenek. Jednotvárná změť studentů byla narušena čímsi živým, dynamickým, vzrušujícím. Zostřil jsem pozornost a pohledem proskenoval skupinu nováčků, ale nic neobvyklého jsem nepostřehl. I tak jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že mi uniklo něco nesmírně důležitého.

Abama náhle zavelel k odchodu, skupina opustila přistávací plošinu a pod jeho vedením zamířila k hlavnímu schodišti. Kráčel jsem až jako poslední. Neměl jsem potřebu se nikam tlačit, nebo s někým zapříst hovor. Ne tak ovšem můj mistr: celou cestu kolem sebe prskal přehršel zajímavostí o architektuře, významu čtyř soch před hlavním vstupem, pěti věžích, knihovně a podobných, pro mě nepříliš zajímavých, věcech. Jak jsem ale zpozoroval, většina vasařanů hltala každičké jeho slovo a asi jen dva nebo tři studenti neprojevovali o jeho výklad hlubší zájem. Abama to pochopitelně postřehl a s každou další informací byl čím dál tím víc nafouklejší a pyšnější sám na sebe a své bezmezné znalosti, což ve mně, díky vrozené skromnosti, vyvolávalo touhu propadnout se mramorovou podlahou až do technického zázemí Chrámu. Chvástouny jsem odjakživa neměl v lásce a představa, že jejich velitel je mým mistrem, mě naplňovala nesmírným studem.

Po chvíli chůze chodbami a sály, během které ze sebe encyklopedie Abama stihl vychrlit nesmírné množství naučených frází, dat a jmen významných architektů, jsme dorazili k ubikacím.

Bylo již po večerce, všude bylo ticho a šero.

„Nyní budete rozděleni do čtyř pokojů.“ pronesl do ticha tlumeným hlasem Abama: „Chlapci do těchto dvou, vždy pět a pět,“ ukázal dvoje dveře nalevo: „a dívky též dvakrát po pěti do těchto.“ naznačil rukou směr, kde se nacházely dívčí ložnice. „Kdyby jste cokoli potřebovali, budu v pokoji na konci chodby.“

Pak se obrátil čelem ke mně.

„Ty jdi spát k sobě do pokoje. A zítra si můžeš přispat. Budeme mít teď pár dní trochu jiný režim než obvykle, vzhledem k tomu, že to tu mám nastarost.“

„Dobře, mistře.“ kývl jsem na srozuměnou a zamířil chodbou ke schodišti.

„A Matte!“ ozvalo se, když už jsem skoro zmizel za rohem. „Nikde se necourej!“

Zase ta jeho teatrálnost. Nemohl mi prostě rovnou říct, ať jdu rovnou na kutě, musel počkat, až budu dost daleko, abych se musel zastavit a ohlédnout se. Jak z nějakýho béčkovýho holofilmu.

„Ano, mistře. Dobrou noc.“

Seběhl jsem po schodech o tři patra níž, kde jsem měl svůj malý pokojík. Bydlel jsem v něm sám a nijak jsem si nestěžoval. Jeho obyvatelem jsem se stal, když jsem před dvěma lety uhádl všechny objekty, které se mistru Ioncissovi objevily na datapadu.

Vzhledem k tomu, že se v ubikacích nacházelo takovýchto jednolůžkových pokojů jen pár, budoucí potenciální vlastníci hráli hru o to, kdo se majitelem nakonec doopravdy stane. Princip byl triviální: kdo uhádne nejvíce obrázků zobrazených počítačem, získává pokoj. Této metodě byli též podrobování malí učedníci, takzvaní younglings - mistři tak zjišťovali, kolik informací jsou „prckové“ schopni vnímat pomocí Síly. Ten večer kdy se rozhodovalo o mém budoucím osudu jsem vyhrál, ale Sílu jsem k tomu kupodivu vůbec nepotřeboval. Jako jediný jsem si totiž všiml, že když se postavím proti mistru Ioncissovi v jistém specifickém úhlu, uvidím displej datapadu v odrazu od okna, které bylo za ním. Když jsem se po triumfálním vítězství nakvartýroval do nového pokoje, byl jsem nesmírně pyšný na svou vychytralost. Jak se však záhy ukázalo, výčitkám svědomí jsem se nevyhnul. Musel jsem se někomu svěřit. Mistr Abama nepadal v úvahu: okamžitě by můj postup odsoudil a možná by mě z pokoje dokonce vyhnal – a ten by pak připadl Eallusu Quarovi, ishi tibovi, který uhádl jen o tři obrázky méně než já a se kterým jsme se odjakživa nesnášeli a který by tento akt bral jako mé největší pokoření. Své tajemství jsem tedy prozradil někomu, kdo pro mě tehdy znamenal asi nejvíc. Mistrině Jedi Chagrifa Un byla velice stará a mě si z nějakého důvodu oblíbila už jako malého chlapce. Chovala se ke mně vždy velice zdvořile a i když jsem své prarodiče nikdy nespatřil, vsadil bych se, že tak, jako se ona chovala ke mně, se chovají pramatky ke svým vnoučatům. Vyklopil jsem jí, co jsem provedl a k mému překvapení mě nezačala kárat ani se nezatvářila přísně, ale srdečně se rozesmála. Prohlásila, že ač se to dnes jeví jako něco méněcenného, vrozená inteligence, všímavost a bystrost jsou leckdy víc k užitku než všechna Síla vesmíru. Taky řekla, že ze mně jednou něco bude a dala mi jeden ze svých gimerových bonbonů, který ve volném čase vyráběla.

Když půl roku na to vážně onemocněla, chodil jsem jí navštěvovat kdykoli jsem měl trochu volného času. Protože se nemohla hýbat, vyprávěl jsem jí všechno, o čem jsem myslel, že by jí mohlo zaujmout.

Její odchod jsem těžce nesl velice dlouho.

Otevřel jsem dveře, vstoupil do místnůstky a rozsvítil.

Tma okamžitě vyklidila prostor a odhalila tak postel, noční stolek a skříň zapuštěnou do zdi. Nic jiného nebylo potřeba.

Dveře ze za mnou opět zavřely a já se přesunul k šatníku. Z ramen jsem sejmul dlouhý tmavě hnědý plášť a pověsil na ramínko. Pak jsem si dřepl na postel a zbavil se ostatního šatstva. Má nahota však neměla dlouhého trvání, neb jsem své tělo okamžitě zahalil bílou noční košilí a ulehl.

Ačkoliv mě Abama ujistil, že si zítra budu moct přispat, neměl jsem náladu něco dělat. Použil jsem Sílu a zhasl světlo, které jinak než tímto způsobem zhasnout nešlo; zajímavý způsob, jak si před spaním trochu zacvičit. Bytost, která s tímto nápadem přišla a realizovala jej měla můj obdiv.

Tma vykonala své, má spodní oční víčka se již za pár okamžiků setkala s těmi horními, vědomí se odporoučelo z reality a já usnul.