Ahsoka seděla na nízké zídce v úkrytu onderonských povstalců....
Hleděla na noční oblohu. Její myšlenky se ubírali k jediné osobě.
Lux.
Poslední dobou nedokázala myslet na nikoho jiného, bála se. Bála se že porušila Kodex.
A porušila.
,,Láska je zakázaná." Tu větu si opakovala stále dokola, pořád. Chtěla se přinutit na něj zapomenout. Nešlo to. Myslela na něj když vstávala, když trénovala povtalce, když jedla a když usínala.
A Steela... to jí trápilo ze všeho nejvíc. Žárlila na ní a neměla jí ráda aniž by k tomu měla důvod, a jako Jedi by neměla ani kdyby měla třeba tisíc důvodů.
A opět se zalekla. Co když padá k Temné Straně? ,,Ne," šeptem chlácholila sama sebe. ,,To se nestane, jsem Jedi a tak to i zůstane."
Ale Lux... nikdy nepoznala někoho tak kouzelného, chytrého, milého, statečného, no, o jeho kladných schopnostech by dokázala mluvit do nekonečna. Ale jeho špatné vlastnosti; to čeho by se mohla držet a pořád to sama sobě připomínat aby k němu necítila to co teď! Nic takového u něj nedokázala najít. Nic... Když se poznali, měla ho za mírně arogantního a sebestředného, ale teď... věděla že by lhala sama sobě kdyby to o něm řekla.
,,Ahsoko, co tady děláš tak sama?" Otočila se.
Srdce jí poskočilo, hlava se jí zatočila a sevřel se jí žaludek; byl to Lux.
Sedl si vedle ní.
,,A-ahoj Luxi, já..." věděla že víc ze sebe nedostane. Modlila se aby přišla záchrana. Každá vteřina jí připadala jako minuta, když v tom se z dálky ozvalo zavolání. ,,Bonteri!" křičel nějaký muž.
,,Promiň Ahsoko." řekl Lux, zvedl se a odešel.
,,Nic se nestalo Luxi... nic se nestalo." zašeptala sama pro sebe když odklusal pryč. V duchu děkovala tomu kdo Luxe zavolal ať už to byl kdokoli.
Dál tam seděla a přemýšlela. Už kolikrát mu chtěla vyznat co k němu cítí. Ale pokaždé když už to málem řekla, jí něco uvnitř zarazilo a přinutilo jí to zavést řeč jinam.
Ještě dlouhou chvíli hleděla na nebe, do očí se jí hrnuli slzy, v hlavě jí pořád dokola zněla jedna otázka; ,,Proč je všechno tak složité?" zašeptala potichu.
,,Proč?" po tvářích už jí stékali slzy, nestyděla se za ně. Když už měla plakat tak pro někoho blízkého. Něměla by, ale jí to bylo jedno. Zamlženým pohledem koukala na nebe. Šeptem si pro sebe stále opakovala tu otázku;
,,Proč je všechno tak složité? Proč?"
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*
Jak už bývá zvykem prosím každého o alespoň krátký komentář. Díky.