Cesta Síly - Prolog

Rok 1000 před Bitvou o Yavin. Sedmá Bitva o Ruusan byla posledním ze střetů v konfliktu známém jako Nové Sithské války. Tato bitva byla poslední a také tou nejznámější z těch sedmi, kvůli tomu, co se odehrálo…

Rytíři Jedi v Armádě světla vedeni generálem Hothem se nacházeli před vchodem do labyrintu Ruusanských jeskyní, kde se ukrýval Kaan a jeho sithské Bratrstvo temnoty.
„Zešílel snad Kaan?“ téměř zvolal generál Hoth.
„Musíme se evakuovat, generále,“ trval na svém Farfalla. „Dostat odsud všechny pryč co nejdříve.“
„Ne,“ odpověděl Hoth. „To nebude fungovat. Pokud ustoupíme, Kaan a jeho Bratrstvo utečou. Nepotrvá jim dlouho, než seženou podporu a začnou tuhle válku znovu od začátku.“
„Ale co myšlenková bomba?“ ptal se Valenthyne.
„Pokud ma Kaan takovou zbraň,“ vysvětloval generál nasupeně, „pak ji použije. Když ne tady, tak někde jinde. Možná ve světech Jádra. Možná na samotném Coruscantu. To nemůžu dovolit.
Kaan chce být svědkem mé smrti. Musím jít do jeskyně a postavit se mu. Musím ho donutit vybouchnout bombu tady na Ruusanu. Je to jediná možnost jak to opravdu ukončit.“
Farfalla padl na jedno koleno. „Pak tedy půjdu s vámi, generále. Tak jako všichni, kteří mě následují.“
Generál Hoth se natáhl svými silnýma, znavevenýma rukama, popadl Farfallu za ramena a vytáhl ho zpátky na nohy. „Ne, můj příteli,“ řekl s povzdechem, „touto cestou se mnou jít nemůžeš.“
Když začali ostatní protestovat, generál zvedl ruku, aby je utišil a pokračoval. „Až Kaan vypustí svou zbraň, všichni v té jeskyni zemřou. Sithové budou vyhlazeni, ale nedovolím, aby se to stalo celému našemu řádu. Až bude tato válka u konce, galaxie bude potřebovat Jedie. Ty a další mistři musíte žít, abys je mohl vést a bránit Republiku jak jsme to dělali od jejího založení.“
S moudrostí jeho slov se nedalo přít, a po chvíli zvažování mistr Farfalla sklonil hlavu v tichém souhlasu. Když opět vzhlédl, v jeho očích byly slzy.
„Určitě dovnitř nepůjdete sám?“ protestoval.
„Přál bych si, abych mohl,“ odpověděl Hoth. „Ale v tom případě by mě Temní lordi jednoduše dostali svými světelnými meči. To by nic nevyřešilo. Kaan musí vědět, že jeho jedinou možností je vzdát se, nebo…“ nechal myšlenku nedořečenou.
„Budete potřebovat dostatek Jediů, abyste přesvědčili Bratrstvo, že fyzická bitva by byla beznadějná. Alespoň stovku. Méně než tolik a nespustí svou myšlenkovou bombu.“
Hoth přikývl. „Nikomu nebudu přikazovat, aby šel se mnou. Ptej se po dobrovolnících. A buď si jistý že rozumí, že nikdo z nás se už nikdy nevrátí.“
Navzdory nebezpečí se na ten úkol přihlásil vlastně každý člen Armády světla. Generál Hoth si uvědomil, že by neměl být překvapený. Přecejen to všechno byli Jediové, ochotní obětovat všechno – dokonce jejich životy – pro větší dobro. Na konci udělal to, co věděl celou dobu, že bude muset udělat: on sám vybral ty, kteří ho budou doprovázet vstříc jisté smrti.
Vybral přesně devětadevadesát dalších, kteří s ním půjdou. To rozhodování bylo mučivě složité. Pokud by vzal míň. Sithům by se mohlo podařit vybojovat jejich cestu z jeskyní a uniknout, jen aby odpálili svou myšlenkovou bombu někde jinde. Ale čím více Jediů bral, tím více životů mohl zbytečně zahodit.

Stovka Jediů – devětadevadesát vybraných plus samotný Hoth sám – stála úzkostlivě před vchodem do tunelů. Obloha nad nimi stále více temněla, jak se blížila noc, a hrnuly se zlověstné bouřkové mraky. Generál však stále nedal povel k postupu. Chtěl dát Farfallovi a ostatním dostatek času k ústupu. Kdyby to bylo možné, dal by rozkaz všem těm, kteří ho nebudou následovat do jeskyně, aby opustili Ruusan. Ale nebyl na to čas. Museli se dostat, alespoň co nejdále to bylo možné, a doufat, že budou z dosahu Kaanovy myšlenkové bomby.
Jak začaly dopadat první kapky deště, uvědomil si, že už nemůže déle čekat, a vydal rozkaz k postupu. Pochodovali uspořádaně do tunelu, dolů do jeskyně hluboko pod povrchem planety.
První věc, kterou si Hoth uvědomil, byla, jak rychle se v tunelu ochladilo, jako by všechno teplo bylo vycucnuto pryč. Další co cítil, bylo to napětí ve vzduchu. Pulzovalo ohromnou, nepředstavitelnou silou jen stěží drženou na uzdě; silou temné strany. Nedovolil si myslet na to, co by se stalo, kdyby ta síla byla uvolněna.
Postupovali pomalu, obezřetně kvůli pastem nebo přepadení. Nedočkali se ani jednoho. Vlastně neviděli vůbec žádnou známku Sithů, dokud nedorazili do obrovité ústřední jeskyně v srdci tunelového systému.
Generál Hoth vedl v popředí, zářičku v jedné ruce a zažehnutý světelný meč v druhé. Jak vstoupil do jeskyně, jeho zářička znenadání zablikala a začala svítit velmi slabě. Dokonce i osvětlení z jeho meče se zdálo utlumené.
Když jeho oči přivykly těžkým stínům, dokázal rozeznat siluety sithských lordů, stojících v kruhu u vzdálené stěny jeskyně. Byli otočeni čelem dovnitř, ruce natažené směrem ke středu kruhu. Stáli nehnutě, s ústy dokořán, jejich obličeje byly strnulé a jejich oči prázdné. Opatrně se přiblížil a přitom přemýšlel, jestli jsou stále naživu, nebo mrtví, nebo uvězneni v nějaké noční můře mezi tím.
Jak se kradl blíže, začala se mu rýsovat jediná postava stojící uprostřed kruhu: lord Kaan. Nejprve ho neviděl; střed kruhu byl temnější než zbytek jeskyně. Zdálo se, že se nad ním vznáší černý mrak, z něhož se úponky inkoustové temnoty rozšiřovaly dolů a obalovaly ho a kroutily se kolem něj v zlověstném objetí.
Jeden pohled na vůdce Bratrsva a jakákoliv naděje kterou generál měl, že by se lord Kaan dal přesvědčit, aby naslouchal rozumu, odezněla. Obličej sithského lorda byl bledý a napjatý; jeho rysy byly protažené, jakoby jeho kůže byla příliš těsná pro jeho lebku. Jemná vrstva ledu pokrývala jeho vlasy a řasy. Jeho výraz byl plný kruté arogance, a jeho levé oko se nekontrolovatelně třáslo a škubalo sebou. Hleděl přímo před sebe se zmrazenou intenzitou, bez mrknutí a nehnutě, jak Hoth a jeho Jediové pomalu plnili jeskyni.
Teprve až byli všichni Jediové uvnitř tak promluvil. „Vítejte, lorde Hothe.“ Jeho hlas byl těsný a namáhaný.
„Snažíte se mě vystrašit, Kaane?“ zeptal se Hoth a pokročil kupředu. „Nebojím se smrti,“ pokračoval. „Nevadí mi umřít. Neměl bych nic proti smrti všech Jediů, kdyby to znamenalo konec Sithů.“
Kaan rychle otočil hlavu z jedné strany na druhou, jeho oči míhaly vpřed a vzad přes celou jeskyni, jakoby počítal Jedie, stojící před ním. Jeho rty se zkroutily do úšklebku a zvedl ruce vzhůru.
Generál udělal výpad vpřed a pokusil se ukončit Kaanův život, než stihne vypustit jeho konečnou zbraň. Nebyl však dost rychlý. Temný lord ostře tleskl rukama – a jeho myšlenková bomba explodovala.
V ten moment každá živá duše v jeskyni přestala existovat. Oblečení, kůže a kosti se prostě vypařily. Stalaktity, stalagmity a dokonce i masivní kamenné sloupy se proměnily v pouhá oblaka prachu. Hřmící ozvěna výbuchu se valila kupředu každým tunelem, štěrbinou a trhlinou vedoucími z jeskyně, jak se vlna ničivé energie začala rozšiřovat.

V tu chvíli žádná bytost v galaxii ani přinejmenším netušila, jaké bude mít detonace myšlenkové bomby jednou následky…

***

O 1000 let později

=STAR WARS: EPIZODA I: SKRYTÁ HROZBA=

Mistr Yoda stál uprostřed jedné z mnoha výcvikových místností v chrámu Jediů na Coruscantu a opíral se o gimerovou hůl. Očima přejížděl po více než tuctu mladých učedníků všemožných ras, stojících v hloučku před ním, netrpělivě vyčkávajících další z mnoha důležitých Jediských lekcí.
„Vaši lekci dnešní přenechat někomu jinému já musím,“ řekl Yoda. „Povinnosti jiné, mou pozornost žádají si.“
„Ale to je škoda,“ posmutněl jedenáctiletý Anakin Skywalker, stojící v hloučku žáků stejného věku nejblíže starému mistrovi.
„Za mne však já schopnou náhradu sehnal jsem,“ usmál se Yoda a pokynul rukou ke vchodu do kruhové místnosti. Dveře se zasunuly do stěny a vešel Mace Windu.
„Mistr Windu legendu povypráví vám,“ řekl Yoda, kývl na pozdrav učedníkům a opírajíce se o svou hůl se šouravým krokem vydal k východu z místnosti, zatímco Mace Windu již došel před nastoupené učedníky a měřil si je pohledem. „Legendu velmi starou. Dobrý pozor dávejte,“ dodal ještě Yoda, než opustil místnost.
„Posaďte se,“ pokynul Windu učedníkům svým hlubokým hlasem, sotva se za Yodou zavřely dveře, a sám usedl na zem s nohama složenýma pod sebou. Počkal, až si všichni žáci posedají, a poté začal vyprávět.
„Legenda, kterou vám budu vyprávět, je velmi stará, snad nejstarší dochovaný příběh v historii Jediů. Pochází z doby, kdy se řád Jedi ještě nazýval řádem Je’daii. Z doby, než Je’daiiové, sídlící tehdy na planetě Tython, převzali aktivní úlohu v Galaktické republice.
Loď Je’daiiských průzkumníků byla sestřelena nad nepříliš probádanou planetou a ještě než se se svou posádkou zřítila do hlubokých lesů, podařilo se jim na Tython vyslat žádost o pomoc. Nepřátelé, kteří Je’daiiskou loď sestřelili, byli předchůdci Sithů, stejně jako Je’daiiové byli předchůdci nás. Když však Sithové s jejich loďmi přistáli v lese a prozkoumali vrak Je’daiiského plavidla, nebylo po jeho pasažérech ani stopy.
Šestice Je’daiiů, vedená moudrým Ye’Stussem, se prodírala lesem a podařilo se jí vyhýbat se Sithům po celý týden, než Je’daiiům konečně došly zásoby a energie. Zabarikádovali se tedy v nejvyšším patře jakési dávno zapomenuté a částečně rozbořené citadely, kterou v lese našli, a připravili se na příchod jejich nepřátel.
Netrvalo dlouho a Sithové, počtem mnohonásobně převyšující Je’daiie, vtrhli do citadely a zaútočili. S Je’daii to vypadalo bledě, protože byli pořádně unavení, avšak aby své společníky ochránil, otevřel se Ye’Stuss Síle jako ještě nikdy předtím a zcela se do ní ponořil. Zatímco jeho spolubojovníci byli stále unavenější a pomalejší, Ye’Stussovy jakoby energie nedocházelo. Jeden jeho společník za druhým unaveně padali k zemi, zranění či mrtví, avšak Ye’Stussova kůže začala tlumeně zářit, tmavé vlasy mu zblonďatěly a z jeho očí se staly dvě hvězdy. Jako poslední Je’daii na nohou se Ye’Stuss bránil a posílal k zemi jednoho Sitha po druhém, avšak už tehdy věděl, že záchrana z Tythonu nepřijde včas, neboť Síla začala opouštět i jeho a celé jeho tělo se třáslo vyčerpáním.
Poslední jeho Sithský protivník Ye’Stusse připravil o obě jeho ruce a srazil jej na kolena. Zatímco si Sith vychutnával pohled na Je’daiie, klečícího bez sil před ním, Ye’Stusse opustila poslední kapka Síly a z úst vypustil ono proroctví, jež znělo:
V době největšího zoufalství
se zrodí dítě
které zničí Sithy
a přinese rovnováhu Síle.
Sotva to Sith uslyšel, naštval se na Ye’Stusse, napřáhl se a dekapitoval jej, s úsměvem stále na tváři, svým mečem. Jen se však otočil, byl Sith probodnut Je’daiiskou čepelí – posily z Tythonu dorazily; pozdě, ale přece.
Jak do citadely vstoupil záchranný tým, mezi všemi těmi těly na podlaze, šesti Je’daiiskými a mnohonásobně více Sithskými, objevili jednoho jediného přeživšího – mladého Je’daiie. Ten jim ještě na místě pověděl, co řekl Ye’Stuss před svou smrtí, a poté jej Je’daiiové donesli do své lodi a odletěli zpět na Tython. Tam mladý Je’daii zapsal, co Ye’Stuss řekl, a to vešlo do povědomí Je’daiiů a tedy i Jediů jako Proroctví o vyvoleném.
Od té doby, co bylo proroctví zapsáno, Jediové trpělivě vyčkávají objevení se vyvoleného.“ Mace dovyprávěl a prohlížel si reakce mladých učedníků na jeho příběh.
Koutky Anakinových úst se nepatrně zvedly, jak mladý učedník zadržoval úsměv, čehož si všiml i mistr Windu. „Zdá se ti něco vtipného na tomto příběhu?“ zamračil se a postavil se na nohy.
„Jediové už nemusí na nic vyčkávat. Vyvolený je přece tu,“ pokrčil rameny Anakin a upřel na Windua zpola tázavý, zpola posměšný pohled. „Qui-Gon Jinn to říkal, když-“
„Qui-Gon si pouze myslel, že můžeš být vyvoleným,“ přerušil Anakina Mace. „To se teprve uvidí,“ řekl zamračeně a prohlédl si všechny učedníky, načež jeho přísný pohled sklouzl opět k Anakinovi. „Konec lekce,“ dodal, a rychlými kroky se vydal do své komnaty meditovat…