Hon: část 8

Bezvládně se houpám ze strany na stranu. Otevírám oči a vidím a cítím silný zpocený záda, Ancareda to pravděpodobně není. Dochází mi, že mě drží dvě levačky.

„Zase ty? Co si vůbec zač, že pořád nosíš lidi?“ promlouvám k jillsarianovi.

„No mně se to taky zrovna nelíbí,“ odpovídá Davek.

„A to ani nemáš zarytej frňák v smradlavejch zapocenejch zádech.“

„Zato utíkám velkym rozpálenym skleníkem, ve kterym se mlátěj otroci a otrokáři, zatimco nesu na rameni remcajícího naháče. Co hlava?“ navazuje plynule na nový téma.

„Dobrý.“

Odhazuje mě jak pytel hrušek a dvěma pistolemi naráz střílí stráže u velkých kovových vrat, míří přesně.

„Už je to jen kousek, zvládneš to, nebo ti mám zavolat mamku?“ ptá se smraďoch.

„Kde je Ancareda?“ lekám se.

„Tady“ ozývá se najednou za mnou, kde jsem si jist, že ještě před chvílí nestála.

Vyrážíme branou do hangáru, čeká tam poměrně moderní loď. „Ta je tvoje?“ ptám se Daveka.

„Jo. Je rychlá, ale nic moc extra nevydrží, tak si rychle nastupte, než někoho napadne si z ní laserem udělat grill.“

„Takže si tě Eryho najala jako pilota,“ mumlám šouraje se po mostě do útrob lodi.

„Né, jako chůvu pro adoptovaný jawí sirotče.“

„Řečnická otázka, Davekuu…“ Čekám, že dokončí jméno.

„Správně,“ odpovídá.

„Příjmení?“

„Aha, Arbo.“

„Je tu ještě jedna arporlanská holčina,“ uvědomuju si najednou a vyrážím zase zpátky ven, ale dveře se zavírají. Když se otáčím, připraven vyjet na osobu, která to způsobila, Ancareda mě chytá za rameno, že prý Jolyn přivedla, ještě než jsem se probral.

„Ale pak jsi tam vocaď přišla znova,“ koukám na ni tázavě.

„Ještě jsem šla Krowritchovi sjednat schůzku se starým známým.“

„Tys ho nechala žít?“ divím se nejen proto, že mi to nepřijde jako dobrý nápad, ale taky poněvadž asi před pár minutama naprosto rozzuřená Silou rozdrtila dva „lovce jediů“.

An se usmívá: „Já jo, ten terentatek ale vypadal dost nespokojeně.“

„Ale Koulič ho už jednou chytil.“

„Koulič?“

„To on s tim začal.“

Teď se miraluka zubí: „No, Ganzarosi, řekla bych, že měl na to armádu poskoků.“

Začínáme stoupat, takže se jdeme s An posadit. V místnosti uprostřed, která, řekl bych, slouží jako křižovatka do všech důležitých částí lodi, se nachází čtyři sedačky a dvě jsou už zabrané. Kyra na sebe hledí s kaleeshem naproti, nikdo ani nedutá. Párkrát mávám rukou. Děvče pozdrav vrací, Quelias na mě jen směřuje pohled.

„Dost mi pomohl s vaším osvobozením,“ vysvětluje miraluka přítomnost nájemného lovce.

„Děkuju,“ odpovídám stručně a uctivě kývu hlavou.

Gesto opětuje.

Chvíli po skoku do hyperprostoru se vydávám do kajuty. Tahle loď zdá se byla vytvořena na míru Davekovi podobným. Jillsarian zvládá vše, na co jsou obvykle v lodích potřeba dva.

Když má zkontrolováno, jestli je vše správně nastaveno, přehazuje nohy přes polstrované sklápěcí opěrky na ruce: „Asi si budeš muset sednout na zem, nepočítal sem v týhle místnosti se společností.“

Dělám, jak říká a zádama se opírám o kovovou stěnu.

„Nějaký vysvětlení co se to tu vlastně děje?“ spouštím.

„Měl sem volnej čas, tak sem si řek, že bych tě moh zaletět vyzvednout. Jo a tvoje holka by mě asi nařezala na kostičky, kdybych jí nepomoh. Na jedijku je pěkně divoká.“

Koukám na něj a čekám, že ještě něco dodá. Nikdy jsem Ancaredu neviděl se byť jen trochu rozzlobit, vždycky dokonale držela emoce pod kontrolou. Davek však zdá se skončil. „To není možný, vždycky se dokázala ovládat,“ vrtím hlavou.

„Jo, vydržela dva dny nespat a ani nevypadala, že by si chtěla zdřímnout. Bylo to fakt děsivý. Pořád mě sledovala tim vašim jedijskym zrakem, věděla, co přesně dělám, když sem stál za ní.“

„To neni tim, že je jedi, ale tim, že je miraluka. Její rodiče patřili do řádu, kterej se přesně na tohle specializuje. Zkrátka se o nic nepokoušej.“

„Jasně, že se o nic nepokusim, ale ne proto, že mi vyhrožuješ. Dostal sem se na vlastní pěst ze zajetí jednoho dost velkýho drogovýho kartelu lodí jeho bosse a od tý doby mi jdou jeho chlapi po krku. Vás se teď fakt nebojim. Akorát mě zbytečně otravuješ, běž se rači podivat za tou blondýnou, jestli nedělá pěstičkama díru do lodi.“

„Nech si ty kecy, Arbo.“ Nevyzvídám, proč pro mě přilít, když se nás vlastně vůbec nebojí, nemám už chuť se s ním dál bavit. Jdu za Ancaredou. V prostřední místnosti sedí mladá arpor-lanka a mlčky zkoumavě pokukuje po Queliasovi, oba naráz prstem ukazují do jedné z chodeb.

Dostávám se do slepé uličky s osmi dveřmi, předpokládám, že jde o osobní pokoje pro možná kdysi existující členy posádky. Jedny dveře vpravo se s krátkým zaskřípáním otevírají, hbitě do nich vstupuju a opět se za mnou ozývá zaskřípání.

Stojim strnule jak protokolární droid a vyvalenýma očima pozoruju obnaženou miraluku.

Přistáváme.

Od rozhovoru v kokpitu jsem se nikomu neukázal na očích. Arbo se ptá, ale já mlčim, s nikym se nechci bavit o tom, co se stalo v tom pokoji. Ať si myslej, co chtěj. Jsem jedi a mám teď jedijský věci na práci.

Vstupní dveře se vysouvají nahoru, rampa už leží na přistávací plošině. Za rampou se tyčí bledá postava s lysou hlavou. Když si přivyknu na světlo coruscantských pouličních lamp, poznávám, že ona postava je Onee Chylinn, umbaranská rytířka jedi. Nepříjemná osoba, kterou vůbec nemám rád a která je z mně nepochopitelných důvodů Ancaredina dlouholetá kamarádka.

Obě jedijky si kynou hlavou. Já se jdu jen opřít o lampu a sledovat jak něco v tichosti probírají. „Tak,“ ozývá se nakonec miraluka nahlas, „musím jít, Gane. Onee tě zavede k té echanijce a pomůže ti s výslechem.“

„Cože?“ odrážim se zády od kovového sloupu.

„Nějaký problém?“ otáčí ke mně umbaranka hlavu, ale jen mírně, aby nevypadala, že mi nějak výrazněji věnuje pozornost.

Něco, síla nebo snad fakt, že znám Ancaredu skoro celý život, mi říká, že se nemá v plánu rozloučit jen na pár dní. „Ať tě provází síla,“ pronáším polohlasně a s naprostou vážností.

„Bude, o to se neboj. Ale hlavně ať provází tebe, Gane,“ odpovídá. Pak se vydává k výtahu do vrchních pater.

„Hm?“ zvedám obočí k plešaté dívce.

„Pojďte za mnou.“

Uvědomuju si, že s námi zůstala Jolyn Kyr. Chystám se zavolat na An, ale umbaranka mě gestem ruky zaráží. „Už na ni neházej svoje problémy, Gane. Vždycky jsi jí jen přidělával starosti. Nech ji věnovat se sama sobě.“

„To ti řekla? Že ji jen otravuju?“ neuhýbám prázdnému pohledu očí s bílými duhovkami.

„Ne, ale každý to vidí.“

„Tak byste možná měli chodit s šátkem přes oči vy.“

Odfrkává si, odvrací se a rychlým krokem vyráží z přistávací plošiny, s menším odstupem jdu za ní. Ostatní se vytrhávají z napjatého pozorování a následují nás.

Až k bytu Eryho jdeme, kromě stručného rozloučení s Queliasem, mlčky, přede dveřmi se pak krčím ke Kyře: „Až vejdeme dovnitř, chci, abys mi řekla, jestli to byla ta žena, kdo vás s mistrem Marrow uvěznil.“

„Ale to nebyla žena,“ protestuje dívka.

Kývu hlavou a zase si jednou dávám věci dohromady: „Stejně ale máme co řešit. No, pověz mi, jak vypadala ta osoba, co vás přepadla?“

„Myslím, že měl rohy a byl chlupatý. Švihal po nás bičem, přemohl mistra Marrowa.“

Kývu ještě důrazněji než předtím. Teď, před domem Eryho, mi dochází, že se tu nejspíš událo takový nepříjemný nedorozumění. Opět se napřimuju, další otázky už dívce položit není třeba.

Nechal bych zazvonit Arba, ale bojim se, že by na něj byla echanijka naštvaná, že nás doprovází a ustřelila by mu hlavu. Mačkám tlačítko u dveří a opírám se o stěnu, zatímco mám konečky prstů položené na rukojeti své jedijské zbraně momentálně připásané za zády. Nikdo neotevírá, umbaranka se dává do otevírání násilného, telekineticky. S mojí následnou pomocí se dveře za okamžik vylamují. Jako odpověď se ozývá jen nabroušené mručení. „Musíte dělat takovej bordel? Nemůžete prostě zazvonit?“

„Zvonili jsme,“ odpovídá Onee.

Všichni čtyři postupně vcházíme do obýváku.

„Daveku?“ prohlíží si postupně ospalýma očima nezvané hosty, „Rossi? Přivedli jste si ke mně svoje holky, nebo co?“
Arporlanská dívenka na mě jen nechápavě valí oči. Posílám ten pohled dál, směrem k nájemné lovkyni.

„Jo, to asi ne,“ mrmlá s bradou opřenou o ruku tisknoucí pistoli. „Proč jsi tu s nima, Dejve, a proč jsi přived toho jedie?“

„Nebyl předtim sám, sledovala nás jeho kámoška a chtěla mě pak rozšmelcovat, jestli jí nepomůžu.“

„Tak to sis moc nepomoh, protože tě teď rozšmelcuju já,“ tiskne Eryho pistoli pevněji, jak v sobě dusí vztek.

„Pan Davek je pod naší ochranou, lovkyně,“ vstupuje mnou doposud zastíněná jedijka do bledého světla, v ruce se jí leskne rukojeť meče.

„No a? Jste banda idiotů stojících za silovym polem“. Echanijka mačká tlačítko na dálkovém ovladači, který měla doposud schovaný za opěrátkem gauče: „Důvod, proč bych vás teď neměla zabít?“

„Sama Dixe nezvládneš, bych řek,“ odpovídám po krátkém zamyšlení. Jménem si nejsem úplně jist, jen odhaduju v souvislosti s otrokářem, o kterém se zmínil Krowritch.

„Bych neřekla,“ mračí se. „A proč že byste mi vlastně měli pomoct?“

„Protože tady všichni vyšetřujem vraždu Limiuse Reyna… teda kromě Arba, kterej jen nosí lidi a tady Kyry, která je ještě malá holka.“

„A co když kecáš?“ nepřestává se mračit bělovlasá lovkyně.

„Dix jí sebral mistra a meč, kterym pak Reyna zabil. Osvobodili sme jí z otroctví.“

Echanijka hází tázavým pohledem po Arbovi. Neohlížím se na něj, ale vzhledem k tomu, že se vypíná silové pole, předpokládám, že to potvrdil.

„Dáte si vodu?” ptá se vzápětí Eryho.

Já a Arbo vrtíme hlavou dřív, než to stačí dořeknout.