Hon: část 7

„Zjistil jsem, že tu nejsme jediní citliví na Sílu,“ promlouvám k Jolyn Kyr, když se nám, po vydání jídla, nad hlavami zaklapne otvor, „kdo ví, co všechno má ten hmyzí páprda ještě v záloze.“

„Mému mistrovi tvrdil, že ulovil nebo chytil každé zvíře, o kterém kdy slyšel. Prý tu má i jedno, co už normálně nežije.“

„Který?“ zpozorňuju.

„To nevím.“

„A myslíš to jako tak, že je považovaný za vyhynulý?“ ujišťuju se.

„Jo, tak nějak to říkal.“

„Vsadim se, že to nebude nic malýho a přítulnýho,“ mrmlám zkroušeně a pouštim se do svýho talíře šlichty.

Světlo zeshora mě oslepuje. Snídani jsme dostali před hodinou, takže mám asi zas vyrazit po žebříku za chlápkem s ještěrkou. Na třetí šprušli mám chuť reklamovat ten špatně stravitelnej blivajz kterym mě nakrmili. Nakonec se přemahám a pokračuju.

„Ty taky,“ promlouvá voják k mladé arpor-lance.

„Jdeme na procházku?“ ptám se, když konečně stojím na dlážděné cestě.

„Ne, na porážku,“ odpovídá posměšně ozbrojenec.

„Miluju letní porážky. Ne počkat, poplet sem to, to musí bejt tim jídlem. To vařila tvoje máma?“

Odpovědí mi je rána pažbou do tváře. Sráží mě k zemi. Několik dalších stráží, co přišly jako doprovod, na mě míří zbraněmi. Jak už tu bývá ve zvyku, mají helmy se zvenčí neprůhledným hledím.

„Tak nevim, jestli jo nebo ne.“

Voják se napřahuje k další ráně, ale jeden z jeho kolegů ho zastavuje.

„Máš štěstí, že jsi teď zdroj Krowritchovy zábavy,“ odfrkuje si agresor.

Kopanec do kostrče mi nijak nepomáhá na nohy. Až kdosi bystřejší mě zvedá za rameno. Ta samá bystrá osoba pak ještě vytahuje Jolyn Kyr nahoru, protože žebřík nepřečnívá dost vysoko přes okraj díry.

„Tak Krowritch, jo? Už chápu, proč se nepředstavil. Do teď jsem to sváděl na špatné vychování,“ prohazuju sarkasticky, zatimco si svlíkám vrchní část oblečení a odhaluju tak třicet šrámů po biči.

„Tak dělej, naháči!“ šťouchá mi zase jednou někdo do zad, tentokrát dost rozbolavělých, a popohání mě kupředu po boku mladé jedijky.

Před vstupem do arény stojíme jen dva. Komando, až na jednoho, se odebírá branou zpět.

Opozdilec vytahuje z batohu dvě pistole a metr dlouhé vibročepele, obojí si připásáváme. Po kontrole letmým pohledem, asi zdali ho nikdo nesleduje, pak přidává ještě světelné meče.

Odmítám tu omšelou relikvii, kterou mi podává, a sahám po zbrani, jíž poznávám na první pohled. Jak se tu muj světelňák objevil, můžu jen hádat. Ať je to jak chce, nezdá se, že bych se měl souboji vyhnout. Nicméně teď bude určitě o dost snazší. Potom mi ještě ozbrojenec vkládá do ruky zapnutej datapad s mapkou a vydává se za ostatními.

„To je meč mistra Marrow. Proč by nám dávali světelné meče, pane Rossi?“

„Řek bych. Že tenhle týpek s nima nespolupracuje. A říkej mi kdyžtak rovnou Gane. Ross se stejně používá i jako rodné jméno.“

„Mně mistr Marrow říkal Kyra.“

Hmyzák se zase dává do přednesu. Prý budeme čelit nejefektivnějším lovcům jediů současnosti ozbrojeni vibročepelemi a jako bonus za dosavadní udatnost i pistolemi.

„Už jsi někdy někoho zabila?“ ptám se.

Dívka smutně kýve na souhlas.

Jeden se pak nemůže divit, že maj některý jediové tak našlápnuto k temný straně, když jsou od malička nuceni zabíjet. To není jen tak sebrat život inteligentnímu tvorovi, je to hodně špatnej pocit. Sám jsem to poprvé udělal před čtyřmi lety. Mojí první obětí byl sériový vrah a navíc šlo o sebeobranu, takže jsem z toho neměl dlouho výčitky. Další osoby, který kvůli mně přišly o život, už jsem pak ani tolik neřešil. Jediové v podstatě nikdy nezabijí nevinné, ale občas je jeden donucen zničit třeba celou základnu, aby zachránil spoustu lidí, nebo gunganů, jak tomu bylo tenkrát u Anakina Skywalkera. To tomu chudákovi musí doteď ležet v žaludku. Byl dost malej, když nechal vybuchnout řídící loď obchodní federace. Běžně bývá na palubě tak třicet pět neimoidianů, z čehož jich v celý tý situaci s gunganama bylo určitě aspoň deset nevinných, protože jde obvykle jen o obchodní vyjednavače. Jestli z toho nikdy neměl výčitky svědomí, tak je to ještě horší.

Páprda pronáší poslední slova pompézním tónem a silové pole se vypíná.

„Schovej světelnej meč a nevytahuj ho, dokud ti neřeknu.“ Mávnutím ruky dávám Kyře pokyn, aby mě následovala.

Na střídačku sleduju datapad a rozhlížím se po palmách okolo. Jestli jsou ty tečky na mapě to, co si myslim, tak bych měl na stromě vlevo najít kamerku. Možná v koruně? Vytahuju blaster a mhouřím oči. Cosi se opravdu leskne pod jedním z velkých palmových listů, tak do toho střílim.

„Tohle nedělejte, pane Rossi, nebo vás budu muset urychleně odstranit. Věřte, že dva mladí jediové nemají nejmenší šanci proti, byť jen jednomu, oddílu mých elitních vojáků,“ rozléhá se spokojené brebtání po celé aréně.

„Pokračuj,“ ozývá se mi v hlavě jemný ženský hlas. Poznávám ho a věřím mu. Odstřeluju další dvě kamerky. Kus od nás šustí křoví. Popoháním svoji kolegyni jiným směrem a oklikou se dostáváme za místo, kde jsem zaslechl pohyb. Jsou tam zbývající kamery. Mladá arpor-lanka chápe, oč se snažím, a střílí do všeho, co se leskne. Tváří se u toho dost nejistě, nejspíš následkem Krowritchových výhružek.

„Dobrá, nedali jste mi na výběr. Doufám, že se vám slečna Vesnar nezapomněla zmínit, že má na sobě jistý čip. Je to další z vymožeností pana Dixe. Stačí, abych dal rozkaz, a jeden z mých mužů ji stisknutím tlačítka usmrtí,“ vysvětluje hmyzí pán.

Kyra na mě tázavě hledí.

„Jestli nechcete bojovat sám proti dvěma praxí osvědčeným lovcům jediů a mému nejlepšímu komandu, doporučuju vám, abyste se drželi v zorném poli té kamery,“ dodává otrokář.

Děvče strefuje poslední cíl.

„Aktivujte čip číslo čtyři sta sedm, opakuji, aktivujte čip číslo čtyři-nula-sedm.“ Krowritch si teď dává s výslovností opravdu obstojně záležet. Podle výsledku se ale buďto dvakrát přeřek, nebo mu ta jeho vražedná legrácka nefunguje.

Celkem se soustředim, takže dřív než včas cítim bezprostřední nebezpečí. Nahmatávám ve svý zmuchlaný košili rukojeť světelnýho meče a souběžně s vodorovným sekem tisknu aktivační tlačítko. Přes zeleně zářící čepel a rozřízlý hadry sem ani pořádně nezahlíd blížící se výstřel, ale zdá se, že trefa.

„Už můžeš, Kyro. Ne, musíš!“ vykřikuju.

„Ta rukojeť je hrozně velká, pane Gane.“ stěžuje si děvče, zatímco se snaží pohodlně uchopit onu starožitnost po svém mistrovi.

„Tak mi ji hoď a schovej se!“ přikazuju srozumitelně, ale ne extra nahlas.

Ještě než stačí Jolyn Kyr vyšplhat do hustě zarostlé koruny exotického stromu, řítěj se sem těžkooděnci s prsními pláty potištěnými zjednodušenou kel-dorskou maskou. Je jich jen pět, a zdá se, že nejsem jediný, kdo je tu překvapený.

„Kde do červí díry všichni trčej?“ otáčí se na svého druha jeden z vojáků, podle vyfešákování bych usoudil, že důstojník, když se celá skupinka zastaví několik metrů ode mě.

Je mu odpovězeno pokrčením ramen.

Pochybuju, že dokážu odrážet útok z obou stran, takže volím taktiku „nejlepší obrana je útok“, šéfík je pohotovej a okamžitě se dává do střelby na nejodkrytější místa mého těla. Na moje reflexy však nestačí, ani s pomocí snipera v křoví. Byť chybělo jen málo a měl bych díru v zádech, na poslední chvíli jsem aktivoval meč mistra Marrow. Fialová! Ten meč bude asi fakt tak starej jak vypadá. Osobně sem viděl fialový krystaly tak tři, z nichž vim jistě, že jeden už několik set let leží ve vitríně i se zbraní ne nepodobný týhle. Překvapení z objevu si však ponechávám jen v hlavě a s otočkou svým mečem odrážím lasery z pušek dalších dvou útočníků, zatímco fialovou čepelí usekávám velitelovu hlavu.

Než stačím pokračovat s porcováním, dva členové komanda střílí do zad svým kolegům.

Ukrývám se za široký kmen stromu, aby mi sniper nešel do zad a pak na muže tázavě hledím. Čekám, jestli mi sdělej, že jsou na mojí straně, nebo třeba nějak naznačej psychickou poruchu. Než stačej promluvit, nebo začít zběsile střílet do všeho, co dejchá, jednomu z nich přistává v hlavě to, před čim jsem se schoval. Jeho kolega si uvědomuje, o co jde, a mizí ve vysoký trávě rychlejc, než lasery v rukojetích mejch světelňáků. Hned jak zmerčím výstřel svištící si to nad přerostlými stébly flory, do níž zahučel falešnej doriaňák, popoháním se Silou kupředu. Na okamžik zahlídnu střelce. Dvakrát míjí, ale jen o chlup, což by mohlo znamenat, že opravdu má zkušenosti se střílením po jediích. Když se oklikou konečně dostávám k místu, kde stál útočník, nikdo tam není. Dřív, než stačím zaostřit smysly, pak cítím strašlivou bolest v temeni. Předmět byl tupý a tvrdý jako ocelová násada kopí, a to dost možná proto, že to byla ocelová násada kopí. Nic nevidim, i když jsem si jist, že oči mám otevřený dokořan. Tváří zaraženej do hlíny se marně snažím zorientovat běžným i jedijským způsobem. Někdo poblíž je citlivej na Sílu. Musí to být Jolyn. Našli ji? Ani nevim, co se snažim říct, ale z úst mi vychází nesmyslný žblebt. Na to, abych ho přeformuloval, bych musel vědět, co ten žblebt značil, takže jen zhluboka dejchám a snažim se sebrat síly, jak rychle to jen jde.

Najednou, jako bych zahlíd záblesk věcí přede mnou. Někdo mi klečí nad hlavou, asi ten sniper. Nevím odkud a nevím, z jaké dálky se ozývá neustávající zoufalý křik. A pak tam najednou ležim sám. Teče mi krev, nedokážu se soustředit na léčbu pomocí Síly. Dokonce se ani nezvednu, o to se dost urputně snažim už dlouho. Že by lovec usoudil, že už se mnou nemusí ztrácet čas? Nebyl by asi daleko od pravdy. Blbost Gane! Proč hned tak ztrácíš naději?
Vůbec mi to nemyslí. Příště snad stihnu nastavit ruku, přeražený zápěstí ze mě aspoň neudělá dementa. Chlápkův kolega řval a on mu vyrazil na pomoc.

Cítím hněv pramenící do zlé stránky Síly, jejíž účelem je ničit. Emoce jsou silné a vychází ze tří bodů, vidím díky nim postavy několikanásobně jasněji, než očima. Vzduch přímo překypuje zoufalstvím. Muži byli zaskočeni, postavili se něčemu, na co nebyli připraveni. Ani já na to nebyl připraven.

Zase se snažim promluvit, tentokrát už si dokonce pamatuju, co sem chtěl říct, i když je mi jasný, že ve finální verzi nedám dohromady pořádnou větu.

Řítí se ke mně postava a po kolenou mi klouže k hlavě. Cejtim kousky krví navlhlé hlíny v obličeji. „Žije!“ oznamuje komusi nevěřícně. „Počkej, zastavím krev,“ dodává směrem ke mně.

„An,“ sípám, „to… neni… dobrý.“ Známe se od dětství, chápe, že nemluvim o svý palici.