Hon: část 6

„Nechte si to do arény!“ skřehotá jednooký veterán.

Baragwin už nic neříká, vůbec mi to nevadí. Mlčky vyrážím s puškami stráží v zádech.

Je to džungle, i když ne tak docela. Zdá se to být velký skleník, opravdu velice velký skleník, těžko říct, jaký terén je venku. Hlaveň mezi lopatkami mě vede nahoru po schodech, k ocelové bráně. Čekají tam už o něco upravenější týpci než ti smraďoši, co nás sem dovlekli. Jsou to lidé v lesklých brněních vyzbrojeni blasterovými puškami. Zatímco otevírají bránu, pořádně si je prohlížím a všímám si toho pro mě asi nejdůležitějšího – na brnění mají namalovanou malou stylizovanou kel-dorskou masku, značící, že pracujou pro Dorian. Takže se odsud asi nemám dostat živej, páč bych je stopro bonznul. Sílo, drahá, teď bych fakt potřeboval tvoji pomoc.

Za bránou leží zahrada plná spousty roztodivného rostlinstva, opečovává ji jakýsi stařík. Cesta nás skrz ni vede k honosné vilce, opět střežené skupinou obrněnců s blastery. Když se blížíme k dřevěným dvoukřídlým dveřím, stráž, co u nich doposud stála v pozoru, nás hlásí do komlinku a dveře se se skřípěním otevírají, ne však klasicky do stran, ale dovnitř.

Interiér je slabě osvětlený, po zdech jsou rozvěšeny různé trofeje – zbraně a artefakty všeho druhu a taky hlava wookieského náčelníka, přímo nad vstupními dveřmi, což se mi vůbec nelíbí. Mám chuť pověsit tam hlavu toho parchanta, co tohle udělal. Dveře v protějším konci místnosti se otevírají. Do místnosti vchází pravděpodobně ten parchant. Je to honosně oděný hmyzovitý muž - má šest tříprstých rukou, chlupatá kusadla po stranách úst a šest rudých očí. Vypadá dost jako pavouk, chodí ale po dvou.

„Poklekni před svým novým pánem, otroku,“ pronáší odporným hlasem.

„Promiň brouku, ale já jsem na holky. Humanoid…“ stráž mě přerušuje ranou do tváře.

Při zvedání ze země si otírám krev z rozraženého rtu: „Humanoidní holky, brouk… uh!“ Další rána mi přistává v břiše.

„Nezabíjejte ho,“ dává polovinu rukou před hlavně blasterů, „poklonil se, jak jsem chtěl, a co jsem se dočetl ve zprávě od paní Eryho, postará se nám tu o spoustu zábavy. Jen doufám, že nenarážela na ten jeho jedovatý jazyk.“ Sedá si za pracovní stůl a usazuje velkou ještěrku, která pod ním zjevně doposud ležela, k sobě na klín. „Raději mu ho uřízněte.“

Dva muži mi zezadu chytají paže a další dva mě tlačí na zeď, jeden z nich drží dýku. Je čas jednat. Používám Sílu na trofej vystavenou na zdi, jakýsi oštěp. Zatímco se první z chlápků i s oštěpem sesouvá k zemi propíchlej zkrz naskrz a ostatní znepozorňují, oběma rukama se vytrhávám z teď už povolenějšího stisku. V parakotoulu mezi strážema chytám do ruky vojákovu upuštěnou dýku a narychlo ji vrhám přes rameno. Trefuju oko. Řítím se na dalšího. Než stačí zamířit, vyrážím mu kolenem blaster z ruky a lámu vaz. Poslední po mně střílí. Používám jeho kámoše, jemuž stále držím hlavu, jako štít. Je opatrnej, ale sleduje mě, a ne vlastní nohy. Podtrhávám koberec, na němž stojí. Právě včas, aby mě snad o centimetr minul pruh laserových střel směřující ke stropu a pak ustávájící, jak vojákovi po dopadu na zem vypadává zbraň z ruky. Než se stačí zorientovat, přiskakuju k němu a otevřenou dlaní mu davám ránu do brady. Ztrácí vědomí.

Mohlo mě napadnout, že když tady má ten týpek tolik trofejí, tak je získal vlastnoručně, a bude tim pádem i ozbrojenej. Mohlo mě i napadnout, že když má o tolik rukou víc než já, bude hodně moc ozbrojenej. Drží čtyři pistole a míří na mě. Teď to bude chtít hodně rychlý reflexy, i tak pochybuju, že mě aspoň dvakrát netrefí. Myslím na tu bolest, která přijde, ale ta myšlenka je rázem přehlušena jinou, a to na bolest, která by přišla s řezáním jazyka. Takže před sebe za pomoci Síly vrhám vlnu energie a připravuju se uskočit. Když už však stojím na jedné noze, zastavuju se a padám na kolena. Nemá to cenu. Vlna se rozrazila o útes. Na první pohled jsem nepoznal ysalamira, tu ještěrku, o který mě učil Caleb, jak si na ni mám prej dávat bacha. Řikal mi to snad pořád: „Dobrý ráno Gane, pozor na ysalamira. Dneska je pěkný…pozor na ysalamira… počasí.“ Do dneška jsem byl připravenej, že některej z těch bohatších darebáků, který jsme zabásli, bude mít u sebe velkou ještěrku, která bude svýho majitele v okruhu několika metrů chránit neprostupným štítem proti Síle. Dneska, když jsem poprvý uviděl přesně tu ještěrku na klíně bohatýho darebáka, použil jsem proti jejímu majiteli Sílu, jako by nic. Chachá, to sem blbej!

Hmyzojd volnou rukou zajíždí pod stůl a do místnosti vstupují stráže, co stály za dveřmi. Ten chlápek si zjevně hodně věří, když stráže vejdou dovnitř jen potom, co dostanou rozkaz, i když musely slyšet, že se tu něco děje. To mě taky mohlo upozornit na nebezpečnost pána domu. Ale tak zatim mám jazyk, za což jsem moc rád.

„Máme opravdu cenného hosta. Odveďte jedie do naší jedijské cely, zítra bude mít těžký den,“ ozývá se zpod kusadel opět ten odpudivý hlas. O jazyku se ani slovem nezmiňuje.

Do cely se vstupuje horem, je to totiž taková díra chráněná silovým polem. Dívám se tázavě na stráž, nevidím jí do obličeje, do očí mi totiž svítí slunce, pravděpodobně umělý. Strká mě směrem k díře, silový pole se vypíná.

„Nemoh bych dostat slunečník,“ stíním si oči pravačkou, „abych měl co narvat do těch vašich otrokářskejch prde…“. Strk.

Dopadám na kovovou podlahu. Mám pomlácený lokty a kostrč. Zapíná se silový pole, kovová podlaha se rozevírá. Dopadám na další kovovou podlahu. Mám víc pomlácený lokty a kostrč.

S výdechem vypouštim i zavrčení a zvedám se na nohy. Snažim se použít Sílu, ale nejde to, takže se rozhlížim po místnosti očima a stojí to za prd, protože je tu celkem tma. Když si pak konečně zorničky přivykají na šero, znova se pokoušim zorientovat. Místnost je kulatá a opravdu nemá jinej vstup než tu díru, kterou mě sem poslali. Jak se zdá, to minimum světla je zajištěný úzkejma větracíma šachtama. Vypadá to, že počítali s větší návštěvností, je tu totiž docela dost místa, dokonce tak moc, že jsem si nevšim, že mám společnost.

Dívka se opírá o vlhkou kovovou stěnu, opatrně se k ní přibližuju. Ze tmy vyčnívají světlejší body na její tváři - bělmo přimhouřených očí, růžky na bradě a kostěné výrůstky v oblasti obočí. Když stojím asi metr a půl od ní, jsem si jist, že hledím do tváře, jíž jsem poslední dobou často vídal na obrazovce. Dívence může být tak dvanáct, třináct. Mistr Tóvaz Marrow v cele není.

„Jolyn Kyr?“ ujišťuju se.

„Mhm,“ přitakává zádumčivě.

„Já jsem Gan Ross,“

Chvíli si mě ještě prohlíží a potom, jako by si vzpoměla. Když jsme si naposledy hleděli z očí do očí, bylo jí tak dvakrát míň a já měl mnohem kratší vlasy, padawanský copánek a holil jsem si bradku.

„Kde je mistr Marrow?“ ptám se po chvilce mlčení.

Zdvižením ramen dává najevo, že neví. Přijímá to statečně, ale připadá mi, že se hodně přemahá. Do pláče se dává, až když ji objímám. Rád bych ji teď utěšil tim, že všechno bude v pohodě a že tomu pavoukovi i celýmu Dorianu zatnu tipec, ale pochybuju, že i když je tak mladá, mohla by být tak naivní, aby tomu uvěřila byť jen na vteřinu. Obzvlášť když tahle banda pravděpodobně zabila jejího mistra.

Do právě otevřených očí mi to žhaví polední světlo. Vstávám a zmateně se rozhlížim okolo. Čekám, že uslyším hlas baragwina a při couvání narazím do mříže. Místo toho padám na zadek a ozývá se rozbolavělá kostrč. Jakoby ten pozůstatek dávno zakrnělého ocasu sloužil jako vypínač. Okamžitě se mi vybavuje, co se dělo posledních několik hodin, možná i dní. Vyskakuju zpátky na nohy a dívám se nahoru. Doufal jsem, že přijde jídlo, ale místo toho se sem spouští žebřík. Stráž nahoře mi dává pokyn, abych vylezl za ním, vedle trčí nad otvorem hlava ještěrky oblizující si tlamu. Raději poslouchám pokyn toho, kdo má ještěrku a zbraň a stoupám po žebříku.

„Ne, ne, ne!“ ozývá se zoufalý dívčí hlas. Jolyn Kyr se objevuje v kruhu světla vedle žebříku.

Zarážím se v půlce cesty: „No, kdyžtak budu pozdravovat mistra Marrow.“

Dívce se pod okem leskne slza.

Stojim před bránou, která prej vede do arény. Před chvílí vedle mě postavili dva muže. Kaleesh drží v ruce kopí, zpod tradiční masky mu svítí hadí oči a spodem vyčuhují dva kly. Ten druhý, rodian s velkýma černýma očima, zelenou pletí a legračním sosáčkem, je podobně jako já ozbrojen dlouhou vibročepelí, jen z ní, namísto hrušky, vede ještě jedna stejně dlouhá čepel navíc.

„Předpokládám, že tě sem taky dostala ta echanijka,“ promlouvá rodian v huttštině.

Přepínám se do pašeráckýho jazyka: „Eryho?“

„Jo,“ potvrzuje.

Odpovídám stejně.

Dveře se otevíraj a do nosu se mi hrne zase to vlhký dusno. Vcházíme dovnitř, dveře se za náma zaklapujou a oddělujou nás tak od oddílu dorianskýho komanda, který nás předtim po jednom přivedlo. Je to celkem úleva.

Na druhou stranu teď mezi námi a bojištěm stojí jen jedno jediný červený silový pole. Nepříjemnej hlas toho šestirukýho vašnosty, co mi chtěl vyříznout jazyk, odříkává nacvičený přivítání diváků pravidelnýho utkání na život a na smrt. Využívám ticha před bouří a pokračuju v rozhovoru s kolegou gladiátorem-proti-své-vůli: „Jak tě sem vlastně dostala?“

„Já a tady Quelias jsme po ní šli. Víš jak? Zabít ji a dostat kredity.“

Přitakávám. „Jste nájemný lovci.“

„Byli jsme.“

Čekám, až si uvědomí, že se nezasměju, a bude pokračovat.

„Jo, to… Dělala, že je opilá a přitom do sebe lila celej večer jenom šťávu a pak nás málem zabila. Celkem dlouho sme se drželi, ale měli jsme s sebou jenom sniperovky a tohle,“ obrací si v rukou vibročepelí. „Oháněla se tou svojí bojovou tyčí jako jedi. Nejsme šermíři, rozuměj, plánovali sme jí sejmout z nějakýho pěkně vzdálenýho místa, ale už druhej den se takovejm místům vyhybala. Když to měla celou dobu tak na háku, řekli sme si, že je asi dost dobrá a chtěli sme se na to vybodnout a ona se nám v tu chvíli objev…ila.“ Jsme přerušeni vypnutím silového pole, hmyzák zdá se domluvil.

„Budem si krejt záda?“ ptá se zabiják.

„To bude asi nejlepší,“ odpovídám.

Plácek, na kterym máme bojovat, je pokryt vysokou trávou a stromy, takže zatím nevím, kdo proti nám stojí. Ten maník, co mu to tu patří, vychrochtával jména, ale kromě „Ganzar Ross“ žádné z nich nevzbudilo moji pozornost. Jo, Ganzar Ross, jméno které mi přidělili rodiče, aby si jediové zlámali jazyk za to, že mě odvedli (respektive odnesli) hned po narození. Přišlo mi, že já si to ničím nezasloužil, tak se rači představuju jako Gan, ale tomu bídákovi nahoře na balkónu jsem to celkem zavařil. Je rád, že vůbec dokáže komunikovat basicem a prc ho, dvě „r“ za sebou, cha!

Z křoví kousek ode mě najednou vyskakuje trandoshan. Vyhybám se noži, byť bylo bodnutí směrováno velmi dobře, a usekávám mu ruku. Je to taková věc, kterou jsem pochytil při pravidelných hodinách „techniky boje“, části mýho jedijskýho výcviku, ve který jsem dost vynikal, už jen proto, že jsem pravidelně trénoval i ve volném čase. Jistě mě do toho popohnal i fakt, že se před pěti lety, po dlouhym leháru v temnotách, znova objevili sithové, co tak strašně nesnášej jedie a uměj taky dost dobře šermovat. Tý věci se říká Chu chai nebo Chu mai nebo tak něco, to je fuk, hlavní je, že to umim použít.

Trandoshan nechce dát pokoj a zase jde po mně, tentokrát drápama druhý ruky. Moh bych ho samozřejmě okrajovat jak Telosskej gyros, dokavaď by nevykrvácel nebo by ho to nepřestalo bavit, ale raději mu uštědřuju ránu plochou meče do spánku, a zatímco se kácí k zemi, mizím v křoví. Používám meč jako mačetu a prosekávám si cestu vysokou trávou až k mýtince o rozloze cca dvakrát dva metry. Na druhym konci stojí ta obluda, co mi cestou sem slíbila, že použije moje vnitřnosti jako módní doplněk, v každé ruce má mačetu. Vypadá, že chce zrovna vyrazit doleva, kam mířil rodian.

„Přesně to by se mi hodilo,“ promlouvám a ukazuju špičkou meče na jeho zbraň.

Baragwin mě jedním okem sleduje a se smíchem se pomalu otáčí: „Tyyy! Zabiju tě.“

„Po takovym obchodu mi bude ta mačeta na prd. Doufal sem, že budeš chtít…“ Vyhybám se jeho útoku, po čemž se naše zbraně střetávají a zaklesávají do sebe. „…třeba pusu,“ dokončuju větu.

„Držku ti vyříznu taky!“

„Ty uličníku.“

Přestávám se s ním párat. Baragwin zatím netuší, že já jsem ten jedi, což se má ale vzápětí změnit. Plynule po seku a skrčení navazuju výskokem a kotoulem přes jeho rameno. Má teď perfektně odkrytá záda, ale nehodlám ho zabít a ukázat těm zmetkům u obrazovek v hledišti, že mě maj pod palcem. S pohledem do malé kamerky, již jsem před chvílí zaznamenal na jedné z palem, baragwinovi vrážím loktem do zad.

„Ale ale, pane Rossi, nezdáte se být dosti motivován,“ rozléhá se všude okolo hlas hmyzího šéfíka, „že bych se zapomněl zmínit o odměně? Tak tedy pro jistotu. Každý začíná na třiceti ranách mým elektro-bičem, dárkem od mého starého přítele, pana Dixe, jehož národ těmto věcem velmi dobře rozumí. Tak tedy, začínáte na třiceti ranách a za každého zabitého, zdůrazňuji za-bi-té-ho, protivníka budete ušetřeni deseti ran.“

Odpovídám co nejstručněji, aby ten obludník neměl problém to rozlouskat: „Nasrat.“

„Co by na to řekli vaši jedijští kolegové, kdyby vás takhle slyšeli mluvit? Nevede náhodou takový slovník k temné straně?“

Ne, ale nahlas mu to neřikám, nenechám se rozptylovat blbejma otázkama. Každej ví, že o dobru a zlu ve většině případů rozhodují činy a ne slova. Kopu zvedajícího se nájemného lovce do boku, aby si zas lehnul, a pak beru dráhu do houští, kterym si předtim zjevně proklestil cestu. Snažim se směřovat k našemu týmu, doufaje, že je poslední - teda alespoň myslim, že poslední - protivník ještě nesejmul.

Nad hlavou najednou slyším výrazné zašustění. S krokem dozadu a vibročepelí připravenou k boji vzhlížim do koruny exotického stromu po pravici. Můj pohled se střetává s pohledem zářících plazích očí. Kaleesh beze slova ukazuje prstem za sebe, okamžitě se schovávám za kmen jednoho z banánovníků. Z houští vyskakuje zjizvená žena s krátkými světle hnědými vlasy a červenou čelenkou. Je ozbrojena dlouhou a krátkou vibročepelí.

Zrovna, když se rozhoduju opustit úkryt, krátká vibročepel se vzduchem vydává mým směrem. Krčím se, ale stejně mi letící zbraň zasahuje záda. Zapichuje se až do stromu za mnou, mě zraňuje jen asi na dvou místech. Že minula páteř, poznávám, když se znova se strašlivou bolestí stavim na nohy. Quelias využívá příležitosti a téměř neslyšně seskakuje na dívku procházející okolo jeho stromu. Kopí ji propichuje prakticky od hlavy až k patě. Neni to nic hezkýho, ale rozhodně netrpěla. Možná za pomoci Síly vycítila, že se něco blíží, jistě ji však ani na vteřinu nenapadlo, že to je smrt.

„Další je tvůj,“ promlouvá poprvé v mé přítomnosti bývalý nájemný lovec a vytrhuje kopí z bezvládného těla.

„Ne, díky.“

„Pomohls mi. Odlákal jsi pozornost, náleží ti část odměny.“

„Je to proti mému přesvědčení,“ odpovídám.

„Co?“

„Zabíjení pro zábavu ostatních.“

Kaleesh chápavě pokyvuje hlavou.

„Ti další dva by ale měli být tam, odkud jsem přišel,“ dodávám.

„V jakém stavu?“

„Jeden mi nedal moc na výběr a bude na tom asi dost špatně a druhýho jsem jen kopnul.“

Náhle se opět okolo nás rozeznívá onen ohavný hlas tentokrát kapku dochucen slizem a zvrhlým potěšením: „Nerad vás zklamu vážení, ale zdá se, že jeden z bojovníků vám nepřál odměnu a sám se zbavil života. Jaká škoda.“

Jako na povel vyrážíme baragwinem proklestěnou cestou a za chvíli se ocitáme na mýtince, kde jsem na hromotluka narazil. Už tam neleží. Zrovna, když se otáčím ke Queliasovi a chystám se mu sdělit, co se tu nedávno odehrálo, vykřikuje: „Za tebou!“

Uskakuju akorát tak včas. Svist jsem slyšel těsně u ucha, div jsem nepřišel o svůj zakrnělý zabracký růžek. Následně ustupuju z dosahu dvou bývalých nájemných vrahů, napjatě si mezi sebou držících rozestup dva metry, určený především velikostí mýtinky. Kdybych na našeho protivníka zaútočil zezadu, připadalo by mi to jako podílet se na vraždě a řekl bych, že to oba dobře vědí.

Lovec s mačetami promlouvá: „Ten tvůj kamarád neumí moc dobře šermovat.“

Ale ne.

„Už jen dva, a můžu dneska v klidu spát.“

Rodian. Asi sem toho baragwinskýho grázla měl přece jen zabít. Nebo snad ne? Mohlo mě přece napadnout, že nám pak půjde do zad. I když, nemoh sem si bejt jistej. Co by dělal na mym místě třeba Yoda nebo můj bývalý mistr? Oba toho zažili haldy, Yoda na to nakonec měl stovky let. Určitě se setkali s podobnou situací - zavraždi jednoho, možná třeba i zachráníš druhýho.

Jak se zdá, rodianovu kaleeshskému příteli je to víc ukradený než mě, dál se soustředí na svého protivníka. Vypadá zkušeně, skoro mi připadá, že ho jeho kolega během svého vyprávění poněkud podcenil.

Po dlouhém obcházení následuje rychlý sled událostí. Baragwin vyráží překvapivou rychlostí vpřed, aby se dostal za hrot kaleeshova kopí. Quelias se vydává dozadu, ale následně velkým obloukem švihá svou zbraní a překvapenému baragwinovi podřezává hrdlo.

„A máme vítěze,“ ozývá se známý hlas, „jsou jimi pan Quelias Resh a Ganzaros.“

„Kdo je Ganzaros?“ provokuju.

Ani se nenamáhá znovu zápolit s mým jménem a dává své elitní jednotce rozkaz, aby nás přivedla.

„Možná to tak nevypadá, ale vyšetřuju tu případ,“ spouštím potichu. Konečně se mi zdá, že jsem si dal dohromady správnou otázku a řekl bych, že jen zbývá se zeptat správné osoby. Abych to tak shrnul: Někdo prodal Dorianu do otroctví dva jedie, od kterých si asi vypůjčil meč, mečem zabil Reyna, kterej pracoval pro Dorian, potom se objeví Eryho, která shání pilota a nakonec stejně nikam neodletí, nájemný lovci jdou po Eryho, taky nájemný lovkyni, Eryho mě pak prodá do otroctví, a to Dorianu.

„Kdo vás najal, abyste zabili Eryho?“ ptám se nakonec

„To netuším, měl jsem za to, že někdo z Dorianu, ale asi teda ne.“

„Snad nejsi tak daleko od pravdy.“

„Jak to myslíš?“

„Nevim jistě, ale možná se dožiju dne, kdy to jistě vědět budu,“ odpovídám, než se mě chopěj dva po zuby ozbrojený příslušníci dorianský speciální jednotky.