Na obě strany III.

Takže, minule jsem slíbil pořádný děj, abych se přiznal, tak jsem ho měl promyšlený jen částečně, tak se o něco pokusím…


O pět dní později…


Vítr si pohrával s mými vlasy. Vadilo mi to, tak jsem si nasadil bílou helmu lemovanou červenými pruhy; stejně zbarvenou jako zbytek brnění, nápadně připomínající to republikové.
Ale ono opravdu patřilo republice.
Dříve. Teď patřilo mě. A stejně tak i LAAT/i, ve které jsem teď letěl a kterou se podařilo sehnat jednomu z mých dočasných kumpánů - Karsetudenovi.
Ani nevím, jak se mu podařilo sehnat jednu z těch dělových lodí, se kterými se proháněli Jediové a klony.
Klony.
Ta hnusná, v podstatě nakopírovaná stvoření, která údajně nosila tvář jednoho z nejlepších lovců lidí; Jango Fetta. Ten byl mrtvý, a jeho tělo leželo někde v té nehostinné planetě Geonosis.
Z úvah o velké armádě republiky mě vytrhlo zatrylkování kotlinku zabudovaného v přilbě.
„Ano?“ Promluvil jsem.
„Tady Klaus Mechii, blížíme se k místě určení“. Ozval se sípavý hlas, patřící vysoké zelené postavě, která teď seděla v kokpitu lodě. Ten kluk neměl ani ponětí o tom, kolik by měl žádat za úkol. Nakonec jsem se s ním dohodl na třech tisících.
„Konečně. Už bych to nevydržel.“ Zabručel Karsetuden. Úplně jsem zapomněl, že je se mnou v zadní části LAAT/i. „Dobře, vše zatím běží jak po drátkách,“ odpověděl jsem mladému Verpinovi. “Přistaneme před budovou, jasné?“
„Jasné.“ Odpověděl hlas.


Teď to mělo přijít. Pět dní nepřetržitého smlouvání, dohadování, plánování a zjišťování užitečných informací mělo rozhodnout o úspěchu či neúspěchu mise.
LAAT/i se lehce naklonila nalevo, elegantně se vyhnula jednomu z mrakodrapů, a přede mnou se vyskytl výhled na cílovou zónu.
Jednalo se o nevelkou přízemní budovu, ze které trčely desítky antén a vysílačů. Před budovou se táhlo volné prostranství. Zapátral jsem v paměti. O rozloze celého objektu jsem se dozvěděl díky jednomu mému informátorovi, který nějaký ten čas pracoval pro Padraiga… Konečně jsem si vzpomněl, že by se mělo jednat o plochu přibližně 500 metrů čtverečních, což byl -na Coruscant- hodně velký prostor.
To prostranství mi připomínalo jedno z mohutných parkovišť, která se za mého dětství, stavěla na mé rodné planetě- na Socorru.
Na asfaltové ploše parkovaly dva landspídry , jedno šestinohé takticko-útočné vozidlo, kterému lidé říkali AT-TE, a čtyři jednomístné stíhače typu Z-95. Až na landspídry, které mohly kloni použít k pronásledování, byly všechny stroje k ničemu.
Mechii se zřejmě rozhodl, že výhledu bylo dost, a začal s dělovým člunem přistávat.
Byla znát jeho nezkušenost s řízením podobných vymožeností. Loď se při přistání vzpouzela, a tak se povedlo přistát mírným poposkočením stroje, přičemž se sedřela trocha bílé barvy z pod LAAT/i. Mechii pronesl něco ve svém rodném jazyce kterému jsem nerozuměl, ale jejich význam byl jednoznačně sprostý.
„Klid Klausi,“ konejšil jsem ho. „Když něco řídíš poprvé, tak nemáš tolik citu pro zacházení s něčím takovým.“
Místo odpovědi od Verpina jsem se dočkal znepokojeného zamručení od Karsetudena.
„Jdou sem dva republikoví psi.“
Otočil jsem se; asi dvacet metrů od LAAT/i stáli dva kloni ve stejném brnění, jaké jsem měl na sobě já.
Zřejmě mě označili jako velitele týmu, a jeden z nich ke mně začal mluvit. “Jaký je důvod vašeho příletu? Nejste ohlášení. Vyzívám vás, aby jste odsud odl-„
Kolem mě proletěl jako opařený mynock Karsetuden. V ruce držel nůž s vibročepelí a s řevem se pustil na překvapené strážce.
Dvakrát švihl nožem. První klon se zlomil v pase a padnul k zemi. Druhý z vojáků však zareagoval výstřelem z blasteru, který mířil přímo na Karsetudena a…
Zavalitý Cilar překvapivě mrštně uskočil stranou a provedl šikmý sek zprava doleva.
Nůž projel brněním jako máslem. Voják hekl, klesl k zemi a už nejevil žádné známky života.
Karsetuden se na mě upřeně podíval. I přes helmu, kterou jsem měl nasazenou, bylo očividně znát mé překvapení.
„Co?! Problém? Ne? Jdeme.“ Zavelel Karsetuden, a začal opisovat oblouk, aby se dostal stráži do boku.
Já, zamaskovaný republikovým vybavením, jsem se pokoušel co nejpřirozeněji projít plochou.
U vchodu do budovy stál důstojník na stráži. Zřejmě mě považoval za jednoho z těch, které před chvílí skolil Karsetuden, začal mluvit: „Aaa, Nohi, kdo to byl v té lodi? A kde je Bers?“
Namířil jsem decku, kterou jsem musel vyměnit za svůj oblíbený blaster model 44, na seržanta. Nahmatal jsem spoušť… Ale Karsetuden byl opět rychlejší. Pažbou svého blasteru udeřil klona do hrudi.
Ten se zapotácel vzad, ale po dvou vteřinách získal rovnováhu a připravil se přejít do protiútoku.
Trvalo mu to dvě vteřiny.
Dvě vteřiny, které rozhodli o jeho osudu.
Karsetuden vytáhl z pouzdra nůž a chladnokrevně ho zabodl to klonova břicha.
Karsetuden ani nečekal na to, až klon padne. Jednoduše vytáhl nůž z těla a otočil se ke mě.
„ Tři nula vedu, Wendshande. Měl bys s tím začít něco dělat.“ Poprvé jsem uviděl na jeho tváři úsměv.
Pokřivený úsměv lovce, který skolil kořist.
Zapnul jsem komlink, který byl zabudován v helmě, a spojil se s Klausem, který stále čekal u dělového člunu.
„Mechii, pojď sem. Za chvíli tě budeme potřebovat.“ V komlinku něco zabzučelo a mladý technik odpověděl. „Jasně, vyrážím.“
Vypínal jsem komlink, a něco za mnou zašustilo a zaskřípělo.
V mé hlavě se rozezvonil poplašný zvonek a já se s deckou v jedné ruce otočil a připravil se opětovat palbu.
Místo nepřítele tam stál Karsetuden s kabely v ruce a za ním byly otevřené hlavní dveře.
Ten Cilar si začal získávat můj respekt.


Vběhli jsme do úzké chodby, do které by se vešli nanejvýš tři lidé vedle sebe. Chodba se asi po dvaceti metrech stáčela doprava. Prohlížel jsem si chodbu, načež jsem našel, co jsem hledal. Nalevo ode mě, byl malý výklenek, ve kterém byl umístěn počítač.
V tu chvíli přiběhl Mechii s černým kufříkem v ruce.
Ukázal jsem mu terminální počítač... A on už sám věděl, co má dělat.
Během minuty byl připojen k síti a už projížděl záznamy o této budově. Po další minutce se ke mně otočil a pravil: „Povedlo se mi udělat sken a mám kompletní mapu budovy a vím o každém pohybu klonů a důstojníků. Ke zrušení těch kódů se musíme dostat do centrální místnosti, tam by měly být všechny přístupové panely.“
Popřemýšlel jsem o jeho slovech a zeptal jsem se ho. „A víš, kde se nacházejí kloni?“
Mechii naťukal něco do počítače a odpověděl: „Tři známky života jsou ve velké místnosti, co asi slouží jako nějaká odpočinková místnost nebo kantýna, a da-„
„Promiň, že ti do toho skáču, ale mohl bys tu místnost uzavřít?“ Zeptal jsem se ho.
„Jo, jde to.“ Verpin párkrát ťukl svým dlouhým prstem do panelu a jeden obdélník na obrazovce se zbarvil dočervena.
„Dobře, pokračuj.“ Vyzval jsem ho.
„Tak… Čtyři postavy jsou v té centrální místnosti. Další tři jsou na úplně druhém konci budovy a dva-„
„…Se blíží k přímo k nám!“ Vykřikl Karsetuden.
Mechii se zatvářil poněkud překvapeně. „Ano, jak to víš?“ Poslední slovo zaniklo ve spršce blasterových výbojů, které přilétali z druhého konce chodby.


Přitiskl jsem se ke stěně a začal naslepo pálit po nepřiteli, kterého jsem zatím neviděl.
„Klausi! Ruš jim spojení!“ zakřičel jsem na Klause, který se dosud bezmocně krčil ve výklenku u terminálu. „Jo, jasně! Tak určitě.“ Zamručel Verpin. Neznal jsem mimiku v obličeji Verpinů, ale i amatér jako já by poznal, že je Klaus pobledý a vystrašený.
Začátečník.
Pochopil ale, že by si mohli zavolat kamarády, a rukou šátral po počítači a snažil se znemožnit volání klonů. Spokojen tím, že nejspíše kloni nemohou volat o pomoc, jsem se vrátil k přestřelce.
Na levé straně chodby se zablýsklo brnění a já tím směrem ihned vypálil. Ku mému překvapení se k zemi neovladatelně svalilo tělo.
Karsetudenův blaster několikrát štěkl. Na druhém konci druhý voják zařval bolestí. Po chvíli přestal křičet.
Nastalo ticho.
„Radši pojďme, můžou jsem přijít každou chvíli další.“ Řekl Cilar.
Otočil jsem se k Verpinovi, který zíral na mrtvé tělo dvacet metrů před ním. „Klausi? Zkontroluj, jestli si někdo něčeho nevšiml.“ Mladík letmo prohlédl panel a odpověděl.
„Ne, aspoň myslím. Všichni jsou na svých místech. Až na ty v kantýně. Ti už si asi všimli, že jsou zamčení.“
Docházel nám čas. „Dobře. Pojďte, musíme jít.“ Řekl jsem ostatním a vyrazil chodbou.


Chodba se téměř pořád stáčela pozvolna doprava. Asi po třech minutách obezřetného pohybu jsme dorazili na místo, kde se chodba dělila do dvou stran; doleva a doprava.
„Jak dál, Mechii?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi vyrazil Verpin doleva.
Další minuta chůze, a dostali jsme se k několika dveřím. Vcelku logicky do centrální místnosti vedly velké dvoukřídlé dveře opatřené heslem.
„Kouzli, Klausi.“ Vybídl Karsetuden technika.
Verpin přistoupil k malému ovládacímu panelu a z kufříku vytáhl malý strojek.
Mechii na něm zmáčknul několik tlačítek a strojek začal pípat. Pípal a pípal čím dál rychleji, až začal vydávat táhlé bzučení… A dveře se pootevřely.


Dal jsem znamení pomocí ruky, které mělo podle mého názoru znamenat ‚Potichu‘, a pomalu si začal plížit ke schodům. Ale Karsetuden místo toho vtrhl do místnosti, ze které vycházel štěkot jediného blasteru.
„Pojďte.“ Zakřičel Karsetuden, když střelba utichla.
Vešli jsme tedy.
Místnost byla opravdu technická; po stěnách bylo spoustu panelů a uprostřed místnosti stál kruhový ovládací panel, kolem kterého nehybně ležela tři těla.
„Dělej, Mechii.“ Naléhal Karsetuden.
Verpin pohotově přiskočil ke kruhovému panelu a začal pracovat.


Po chvíli mě už nebavilo koukat do blba a vyšel jsem z místnosti hlídat. Všude byl klid a mír; na to, že se tady plnil úkol, na jehož konci bylo 75 000 kreditů.
„Jsme hotovi.“ Řekl Mechii.
„Už?“ Zeptal jsem se. Karsetuden, který vycházel z místnosti hned za Verpinem mi odpověděl: „Blbneš? Vždyť jsme tu už čtvrt hodiny! Pojď.“
Řekl Cilar, načež mě popadl za ruku a táhl chodbou pryč.


Cesta zpátky už nebyla problémová a my se dostali bezpečně k LAAT/i. Jen se mi něco nezdálo… Ale nemohl jsem přijít na to, co. Všude bylo tak… čisto a klidno.
To mi mozek nebral.
Dělový člun se vznesl a odletěl s námi pryč.
Zvládli jsme to.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Tmavou, šedou chodbou jsem došel ke dveřím mého apartmá.
Peníze už byly připsány všem na účet a já, už ve své obvyklé hnědé tunice, s modelem 44 bezpečně schovaným a se vším, na co jsem byl zvyklý, jsem se rozloučil s Mechiim a Karsetudenem, a šel jsem si žít svůj život.
Dveře se otevřely a já začal vcházet, když v tom mě někdo chytl pod krkem začal mě tlačit do pokoje.
Vešli jsme a to stvoření mě pustilo. Otočil jsem se a rukou jsem hledal svůj model 44… naneštěstí se ukázalo, že útočník má můj blaster ve své ruce.
„Pane Wendshande!“ Zasyčel písečně zbarvený twi’lek s černou vestou na sobě. „Já jsem Dekas Kanu, Padraigův zástupce. Přišel jsem vás varovat…“


Pokračování příště…