Velice nudný život Tiny Allasa IX.: Smůla střídá smůlu

Rána. Zaťala jsem zuby, sevřela pěsti, ale nic jsem neřekla. Ani nebylo komu. Ostatní byli příliš zabráni do debaty, týkající se naší flotily. Kterou bych asi měla poslouchat.

Jsou to dva týdny, co jsme dorazili na Korriban. Mezitím jsme se stačili přeskupit a přesunout na jiné místo. Sice jsme se nehnuli od úpatí hor, ale založili jsme tábor mezi vysokou horou a skalami. Ani sám hrabě Dooku by nás tu nenašel. Ale nic není tak dokonalé, jak to vypadá.
Z těch skal se totiž v jednom kuse odlupují kusy kamenů a ty padají přímo na nás. Naštěstí ne doslova, jinak už by ze mě byla dvakrát placka. Chránily nás tři velké energetické štíty, takže naše nebohé hlavy jsou v bezpečí, ale ten zvuk…to je něco hrozného. Navíc to, že jsme na domovské planetě našich odvěkých nepřátel, mi taky moc nepřidá. A ke všemu musím dohlížet na všemožné přípravy, přepravy apod. a jsem z toho příšerně přetažená.
Nik mi poradil, ať počítám. Prý to zažene vztek. Můj mistr má smysl pro humor. Kdybych měla počítat pokaždé, když se naštvu, už bych dávno musela vymýšlet nové číslovky! A navíc, než se upočítat k smrti, to se radši nechám rozplácnout tím balvanem. To je aspoň rychlá smrt.

Další rána a další můj nerv v kýblu. Sevřela jsem pěsti, až mi zběleli klouby. Nik si patrně všimnul mého napjatého výrazu a hodil po mně starostlivý pohled.
„…a to je pro dnešek konec. Děkuji vám pánové. A dámo.“ řekl mistr Koth a obrátil se k odchodu. Nik mě chytil za ruku a zamířil k východu.
„Je ti dobře?“ zeptal se mě.
„Až na to, že mám nervy na dranc to de,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. „Kdy odtud vlastně vypadnem?“ pokusila jsem se převést řeč na jinou notu.
„To nevíme.“ odpověděl.
„Aha. A kdy začneme bojovat?“ Nik se pobaveně usmál.
„Ty jsi zase neposlouchala, co?“ To nebyla otázka. To bylo konstatování.
„No, moc ne.“ přiznala jsem.
„Kdy přesně jsi přestala poslouchat?“
„Myslím, že tam admirál říkal zrovna něco o zásobování nebo tak nějak.“ Nik se usmál ještě víc.
„Tak to jsi neslyšela skoro nic.“
„Odpovíš mi aspoň na mojí otázku?“ dožadovala jsem se odpovědi.
„Nevíme, kdy budeme bojovat.“
„A proti komu vlastně bojujeme?“
„To taky nevíme.“
„Víme vůbec něco?“
„Vlastně ani ne. Bojujeme v neznámé oblasti, proti neznámému nepříteli.“
„Počkej, to vážně nevíme vůbec nic?!“ Nik jenom bezmocně pokrčil rameny. Skvěle. Jsem na planetě, na které bych chtěla být ze všech nejmíň v celé Galaxii, na hlavu mi padají šutry a ke všemu tady budu tvrdnout asi pěkně dlouho. Moje pověstná smůla opět nezklamala.
„Jo a ještě něco,“ řekl ještě Nik. „Zítra v sedm ráno tě u velitelského stanu bude čekat dvanáct vojáků a půjdete na průzkum. Dix má všechny informace, takže stačí, když ti je řekne on. Jenom přijď včas.“
„Už v sedm ráno?!“ Podíval se na mě s káravým výrazem.
„No jo no. V sedm jsem tam.“ Nik se spokojeně usmál
***

Byla jsem na Naboo. Seděla jsem na lavičce a kochala se nádherným výhledem. Vyhřívala jsem se na slunci a užívala si plnými doušky toho klidu a míru. Bylo mi tak skvěle a pak…pak se mnou začal někdo třást.
„Tin! Prober se!“ rozpoznala jsem Dixův hlas.
„Dixi? Co děláš na Naboo?“ zeptala jsem se v polospánku.
„No, bohužel nejsem na Naboo, ale na Korribanu. A právě se tě snažím probudit. Už pět minut jsme měli být na průzkumu. “
Jako splašená jsem vyletěla z postele, div jsem tomu chudákovi loktem nevyrazila zub a rychle se snažila dostat do kalhot a tuniky. Po tom co jsem si oboje navlíkla obráceně, se Dix začal smát. Musel na mě být zajímavý pohled.
„Nechceš mi trochu pomoct?“ zeptala jsem se nabručeně.
„Nejsem si jistý, jak bych mohl.“ Hm, to je fakt, oblíkat mě asi nebude. Taky nemůžu nejdřív myslet, než něco řeknu.
„Tak mi aspoň podej meče.“ požádala jsem nakonec a zavázala si botu. Dix se natáhl na noční stolek, vzal je a pátravě se na ně podíval.
„Věř mi, nejsou tak zajímavý, jak si všichni myslí.“ řekla, vzala je a zastrčila si je za opasek.
„Nikdy před tím jsem žádný nedržel.“
„Až se vrátíme, ukážu ti, jak fungujou.“ slíbila jsem a vyrazila ze stanu s hřebenem v ruce. Na česání před zrcadlem nebyl čas.
„Takže kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se Dixe.
„Na východ.“ odpověděl. To jsem se toho dozvěděla. Začala jsem si splétat vlasy do copu.
„Můžeš mi ten východ trochu objasnit?“
„Jdeme prozkoumat nějaké východní úskalí, prý se tam vyskytla nějaká podezřelá aktivita, pozor schod.“ upozornil mě, což se naprosto minulo účinkem, zakopla jsem a nebýt Dixe, který mě zachytil, bych už svůj nos důvěrně seznámila s podlahou.
„Díky.“ řekla jsem a snažila se nabrat rovnováhu. Pak mi došlo, že kousek od nás stojí moje jednotka vojáků a vesele nás pozoruje. To mi to dneska pěkně začíná…
„Ahoj chlapci.“ pozdravila jsem je. Většina z nich mi odpověděla a Dix zavelel k odchodu. Stoupla jsem si vedle něj a zastrčila si hřeben k mečům. Vybavená na všechny situace, hehe.

Za chvíli jsme byli za štítem. Ovál mě studený ranní vzduch a začala jsem se pomalu rozhlížet. Když jsme přijeli, bylo tu vedro k nepřečkání. Teď bylo chladno a kolem nás se vznášela zlověstná mlha. Než jsem přijela sem, nikdy by mě nenapadlo, že mlha může vypadat zlověstně.
Padla na mě zvláštní stísněnost a upřímně jsem se nemohla dočkat, až se vrátíme. Občas jsme se někde zastavili a zkontrolovali něco „nenormálně“ vypadajícího. Jako tady snad bylo něco normálního. Z tohohle místa šel doslova mráz po zádech. Otočila jsem se na Dixe vedle sebe.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“
„Ještě necelé dva kilometry a pak se vrátíme.“ Pořád lepší než nic.

Stezka nás zavedla až k jeskyni. Mlčky jsme na sebe s Dixem koukli a ne příliš nadšeně jsme do ní vešli. Byla tam tma jak v pytli a páchlo to tam zatuchlinou. Kloni si zapnuli svítilny na helmách, já si musela vystačit se světelným mečem.
Letmo jsem pohlédla doprava a nechtěně jsem vyjekla. Pár klonů se okamžitě nahrnulo ke mně.
Na zemi ležela nepřirozeně zkroucená kostra, pravděpodobně člověka. Na tváři měla šílený úsměv. Pokud se kostra vůbec mohla šíleně usmívat. Byl to příšerný pohled. Kde se tu sakra vzala?!
Dix mi položil ruku na rameno a pomalu mě odvedl směrem dál. Po chvíli se chodba rozdělovala.
„Jedna polovina doprava s velitelkou, druhá polovina se mnou doleva.“ řekl Dix a kloni se začali rozdělovat.
„Ne,“ Všechny pohledy se stočili na mě. „Myslím, že bude lepší, když zůstaneme pohromadě.“
Dix po pár vteřinách přikývnul. Přeci jenom jsem byla jeho nadřízená. Po menším rozmýšlení zabočil doprava. Chodba nás pak dovedla do velké jeskyně.

Ze stropu visely obrovské krápníky, pokryté něčím podobnému slizu a po stěnách lezli všechny možné druhy havěti.
„Tady už se asi neuklízelo pěkně dlouho.“ snažil se prolomit ponurou náladu jeden klon, ale nebylo to k ničemu.
Pak mě zamrazilo v celém těle a prudce jsem zastavila. „Stát!“ vykřikla jsem a všichni mi věnovali nechápavý pohled. I když měli na hlavách přilby.
„Proč?“ zeptal se Dix, ale neposlouchala jsem ho. Zběsile jsem se začínala rozhížet kolem sebe, jako by na mě chtěl někdo odněkud skočit. Ani jsem nevěděla proč.
Pak se ozval zvuk. Připomněl mi zvuk trhání ledu, když jsem se kdysi propadla na Ilumu. To nebylo dobré.
„Zpátky!“ zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Půda pod námi se propadla, odtrhly se kusy stropu a mi se řítili ke dnu. Obrazně i doslova.
Dřív než mě pohltila tma, stačila jsem proklít celý Korriban, včetně jeho veškerých obyvatel.