Velice nudný život Tiny Allasa V.: Zázraky se dějí

Vylezla jsem z postele a líně se protáhla.
Musím připustit, že tak dobře jak jsem vyspala tady za těch pár dní, jsem se v Chrámu nevyspala už pěkných pár let. Asi to dělá ten čerstvý vzduch. A ta příroda všude kolem. Dokonce jsou tu v noci vidět hvězdy. O něčem takovém si na Corusantu můžu opravdu nechat tak akorát zdát. Velká škoda, že Jediové nesídlí tady.
Popadla jsem svoje oblečení pohozené na židli a oblékla si ho. Vlasy jsem si pro dnešek nechala rozpuštěné. Ať Naboo vidí, že mezi Jedii jsou i kočky!
Je přesně deset hodin. Sakra, už zase mám zpoždění. Vlastně ho mám skoro každý den. Nikdo holt není dokonalý.
Navíc mám hlad, včera jsem neměla ani večeři.
Vyletěla jsem z pokoje a mířila jsem za Nikem. Jako každý den postával s pár vojáky na chodbě před jídelnou.
„Nejdu pozdě?“ zeptala jsem se.
„Jo, ale nevadí to, Orn Free Taa si prodloužil snídani.“
„To je mu podobný.“
„Když už jsme u jídla, nemáš taky hlad?“ zeptal se mě Nik.
„Příšernej.“ odpověděla jsem mu a vešla do jídelny.
Ukořistila jsem si kus chleba s medem a jeden Dantooinský lívanec. Sedla jsem si k malému stolu u zdi a začala snídat. Jeden voják dívající se, jak se cpu, se tvářil pohoršeně. No jo, ale když zmírám hladem, tak se přeci nemusím řídit pravidly slušného chování, no ne? Udělala jsem na něj grimasu značící "Hleď si svýho!" a měla jsem pokoj.
Talíř jsem odnesla zpátky. Zajímavé jak Dantooinské lívance, udělané na Naboo, ze surovin Sith ví odkud, můžou chutnat tak dobře. Dávám si je tu každý den. Asi si od kuchařky vezmu recept.
Zamířila jsem zpátky na chodbu. Zdá se, že nám začíná směna. To znamená, že teď budeme chodit s ochrankou jako beránci a hlídat. Prostě vopruz. Nechápu k čemu to vlastně je. Když se tak bojí o svoje zadky tak si stačí zvýšit ochranku a ne hned volat Jediae. Aspoň podle mě. No jo, co nadělám.
***
Stála jsem s několika dalšími vojáky přede dveřmi shromažďovacího sálu. Nik byl s ostatními uvnitř. Už mě to nudilo.
Najednou se začalo ozývat pípání. Vytáhla jsem z kapsy malý holoprojektor. Ukázala se na něm Dia, sedící na své posteli.
„To by mě opravdu nenapadlo, že se ti nakonec budu muset vnucovat, ty nevděčnice. Ani jednou ses neozvala!“ vystřelila na mě hned a radši jsem odešla dál od sálu, aby nás vojáci neslyšeli.
„Promiň, ale nebyl čas.“ řekla jsem omluvně.
„Jó jasně a já jsem mistr Yoda, prostě ses na mě vykašlala!“ brebentila na oko uraženě.
„Fajn, co nejponíženěji a nejpokorněji se ti omlouvám, stačí to?“ odpověděla jsem s úsměvem.
„To uvidíme, ale teď už povídej, jaký to tam je! A chci detaily!“
S chutí jsem se rozpovídala. O lidech, o věcích, o památkách které jsem viděla a všem ostatním. Dia se nechala slyšet, že ona by si radši zalezla někam do baru a zůstala by tam až do noci. Prostě jedna z našich obvyklých debat.
„A co je novýho na Corusantu“? zeptala jsem se pak.
„Ale ani se neptej, v Senátu to nějak bublá a taky jsem vyšmejdila ještě jednu pěkně pikantní novinu. Vzpomínáš si na mistra Dookua?
Chvíli jsem se snažila vzpomenout.
„Jó jasně, padawan mistra Yody, mistr Qui Gon Jinna, pak odešel z Řádu, mluvíme doufám o tom samým?“
„Jo mluvíme. A víš, co udělal? Na starý kolena se rozhod, že se dá na politiku a teď burcuje všemožný soustavy, aby se k němu přidaly proti Republice nebo tak něco.“
„To jako fakt?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože to zaprvé bylo trochu nevěrohodné a zadruhé, Dia měla sklony přehánět.
„Je to pravda, ale prý se to zatím nesmí dostat na veřejnost.“
„Hm a… počkej když se to nesmí nikdo dozvědět, tak jak to že to víš ty?!“
„Ehm, no…“ ošila se „…Náhodou jsem šla kolem pár mistrů a zrovna se o tom bavili.“ přiznala.
„Jasně, takže si je šmírovala.“
„Šmírovala? Já?! Co si o mě prosím tebe myslíš? Já jsem jen využila situace.“ řekla hrdě.
„Jasně, prostě si šmírovala a necháme to…“ řekla jsem a otočila se, protože na konci chodby se otevřely dveře. Rychle jsem se rozloučila s Diou a upalovala zpátky.
„Kde si byla?“ zeptal se mě Nik.
„Na záchodě.“ Zalhala jsem. Bylo vidět, že mi to moc nevěří, ale zůstal zticha.
Na místě, kde se chodba rozdělovala, jsem na rozdíl od ostatních zabočila doprava. Měla jsem zrovna odpolední pauzu a rozhodla jsem se jí využít k prohlídce města.
***
Procházela jsem se ulicí.
Předevčírem jsem si kompletně prohlédla královský palác, dokonce jsem v něm zahlédla i královnu Jamilliu. Lituju ji. Nosit na hlavě to co ona asi bych se skácela na zem.
Včera jsem se mrkla do Královské akademie. Ještě nikdy jsem nepotkala tolik šprtů pohromadě. Prý tam studovalo i pár Jediů.
Když Naboo obsadila Obchodní federace, tak se zdejší studenti včetně dvou padawanů podíleli na vzpouře.
Myslím, že na tu bitvu se ještě dlouho nezapomene. Ani tady, ani jinde. Ta historka, jak mistr Kenobi přesekl toho pomalovaného Sitha vejpůl, je v Chrámu pořád ještě dost živá. Je to jedna z věcí, proč je tak populární.
Dneska jsem se rozhodla věnovat se zapadlejším místům.
Prošla jsem pár ulicemi a kochala se krásně vyzdobenými domy. Znovu jsem se koukla na holomapu a po malém zaváhání jsem zatočila doleva. Po pár minutách chůze jsem se ocitla na malém náměstí. Úžasem mi spadla čelist. Krásně zdobené dlažby se prolínaly se záhony se všemi možnými květinami. Atmosféra ráje byla až na hučící spídry a jiná vozidla dokonalá.
Uprostřed náměstí stála socha nějakého muže. Když jsem přišla blíž zjistila jsem, že je to kancléř Palpatine. Otřásla jsem se. Úplně mi to zkazilo dojem. Radši jsem pokračovala v cestě směrem na západ.
Naneštěstí jsem v zatáčce narazila do malého kluka, co mi vběhnul do cesty.
„Pardon, já nechtěl.“ omlouval se asi desetiletý lidský hoch.
„Dám ti dobrou radu do života chlapče. Než se někam rozběhneš, prozkoumej nejdřív terén. Bude pak míň boulí i naštvaných lidí.“ říkala jsem trochu naštvaně.
„Hm.“ řekl kluk. Pak si všimnul mých světelných mečů za opaskem a rozběhl se s křikem zpátky do uličky.
„Jedi! Hej lidi, je tu Jedi! křičel a já si všimla, že se ke mně blíží hejno asi stejně starých dětí. Asi nějaká školní exkurze.
Reflexivně jsem udělala pár kroků dozadu. Za chvíli totiž byli obtočení kolem mě a jeden přes druhého na mě křičeli všemožné dotazy. Moc jsem toho v tom hluku neslyšela, ale většina chtěla, abych jim ukázala svoje meče.
Než jsem stačila cokoli říct, přišla sem i postarší žena. Patrně jejich učitelka.
„Co je to tady?! Okamžitě zpátky do řad a pokračujeme!“ řekla. Trochu otřepaná učitelská fráze, ale z jejího hlasu byla cítit autorita. Byla jsem jí vážně vděčná.
„Moc se omlouvám, slečno.“ řekla.
„V pořádku.“ odpověděla jsem a radši rychle odešla než je ten klid zase přejde. Navzdory tomu jsem se ale neubránila úsměvu. Asi Jedie v životě neviděli.
Po čtvrt hodině jsem se dostala do méně krásných míst. Pravděpodobně dělnická čtvrt. Asi uprostřed ní bylo menší tržiště.
Se zájmem jsem si prohlížela všemožné zboží. Tím pádem jsem se zapomněla dívat na cestu a do někoho jsem narazila. Už podruhé! Sílo, za co mě trestáš?
„Moc se omlouvám, neviděla jsem vás.“ omlouvala jsem se ženě přede mnou a pomáhala jí sbírat věci z rozsypané tašky. Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti, měla už pár vrásek a v tmavých vlasech se jí dělaly šediny, ale bývala to asi hezká ženská. Přísahala bych, že už jsem jí někde viděla!
„To se stává.“ řekla milým hlasem a podívala se na mě. U všech Sithů, odkud já ten hlas znám?!
Dívaly jsme se na sebe, pravděpodobně se stejnými pocity. Po pár vteřinách jí z hnědých očí začaly téct slzy a já si se směsí úžasu a štěstí konečně vzpomněla.
„Mami.“