Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana IV

ÚTERÝ, 12:54 odpoledne, jídelna

Moje archivní noční můra pokračuje.

Mistryně Nu včera záložní data nakonec přece jenom někde našla a donesla mi je; moje obavy ale bohužel byly oprávněné – než všechno nainstaluju zpátky, uplyne několik dní.

A nejhorší na tom je, že Mistryně Nu je mistryní v zaviňování těch nejhorších technických katastrof, takže se pak klidně může stát, že zase někde něco zmáčkne, což vyvolá reakci terminálu, se kterou se ještě nesetkala, a v domnění, že tím nebezpečnou situaci zažehná, zmáčkne ještě něco dalšího.

Čímž dojde k ještě horší situaci.

Jako třeba, že z archivu zmizí historické záznamy o Staré Republice.

A Daimon Hyuen, její nový archivní pomocník, se pak může uinstalovat k smrti.

Včera jsem v archivu byl až do tři čtvrtě na dvanáct. To totiž Mistryně Nu konečně naznala, že bychom měli jít spát, protože už je unavená.

Hm. Já byl unavený už o půl desáté.

A nebylo mi to nic platné.

Celý den strávený s Mistryní Jocastou mě tak vyčerpal, že jsem padnul do postele a hned usnul.

Ani jsem si nestihnul zapsat do deníku.

A jen co jsem usnul, musel jsem zase vstávat.

I když se archiv pro příslušníky Řádu oficiálně otevírá v devět hodin ráno, Mistryně Nu si přála, abychom se my dva sešli o dvě hodiny dřív.

Tvrdila, že za ty dvě hodiny stihneme nainstalovat alespoň ty nejžádanější informace.

No, očividně si ještě nevšimla, jak dlouho taková instalace trvá.

Zvlášť když máte instalovat ze záložních holocronů, ke kterým zapomněla přístupové heslo.

Ach jo.

Jeden by z ní zešílel.

Byl jsem ale tak vyčerpaný, že jsem se s ní nechtěl hádat, všechno jsem jí odsouhlasil a hned, jak zamkla archiv, jsem se odebral do postele.

Ráno jsem ale vstal už v šest hodin, abych od půl sedmé mohl čekat před archivem.

Nechtěl jsem totiž riskovat, že by Mistryně Jocasta přišla dřív a za dobu mé nepřítomnosti vymazala ještě něco dalšího.

Když jsem se ale ještě rozespalý dopotácel na dohled archivu, čekal mě šok.

Svítilo se tam!

K mému zděšení tam totiž Mistryně Nu už dávno byla, stihla pozapínat všechny terminály a pustila se do instalování.

Sama.

Bez dozoru.

!

Když mě uviděla ztuhle stát ve dveřích, zaradovala se a oznámila mi, že prý když jsem takové ranní ptáče, klidně se můžeme scházet už v půl sedmé.

Skvěle.

Ochromeně jsem se jí zeptal, jak dlouho už tu je.

„Ále, chlapče milý, už od pěti!“ zněla odpověď.

Hm, toho jsem se bál.

Mistryně Nu mi začala vysvětlovat, že krátce po našem včerejším rozloučení si uvědomila, že za dvě hodiny nestihneme přeinstalovat zpátky všechno, co jsme chtěli.

To já si to uvědomil hned.

A že prý přišla pracovat dřív, abychom měli náskok.

Což jsme stejně neměli, protože se celou dobu snažila rozluštit heslo holocronu „Zničení Tarisu“.

Nerozluštila.

Musel jsem se toho ujmout sám. Nejsem sice žádný hacker, ale součástí jediského výcviku je i schopnost umět se nabourat snad úplně do všeho.

Nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit – jak říkával Mistr Ki-Adi-Mundi, který nás tyhle technické vychytávky učil.

Akorát, že tím myslel získávání tajných informací ze zabezpečených terminálů, odblokování zamčených dveří či používání únikových modulů z nepřátelských lodí.

Určitě ho ani nenapadlo, že takové věci učí svoje žáky proto, aby později v archivu Chrámu Jedi při instalaci obcházeli přístupová hesla, jejichž autor přitom bude sedět hned vedle a tvrdit „když já si nemůžu vzpomenout, hochu“.

Chudák Mistr Ki-Adi-Mundi. Asi si s ním budu muset promluvit a vysvětlit mu, jak se věci mají.

Třeba svoje nynější žáky psychicky připraví i na tuhle možnost.

I když… čím víc času trávím v archivu, začínám být přesvědčený, že na Mistryni Jocastu se psychicky připravit nedá.

Ta je opravdu jediský úkaz.

Po dvaceti minutách ranní práce v archivu z Mistryně Nu vypadlo, že bychom si měli pospíšit a nainstalovat toho co nejvíc, aby po otevření archivu nikdo nezjistil, co se tady stalo.

Hm.

Podle mě už v Chrámu není nikdo, kdo by to ještě nevěděl.

Chvilku po tom, co Mistryně Nu smazala Starou Republiku a odběhla pro záložní data, přišel Mistr Kenobi.

A chtěl holocron ze Staré Republiky.

Neměli jsme.

Mistr Kenobi to už ví.

Krátce po tom, co Mistr Kenobi odešel, přišel Mistr Kit Fisto.

Chtěl si ověřit nějaké informace.

Neměl kde.

Mistr Fisto to už ví.

Když se vrátila Mistryně Jocasta, přišel Mistr Yoda.

Asi si chtěl něco půjčit, ale zarazil se hned ve dveřích, chvilku si nás zkoumavě prohlížel, pak vědoucně pokýval hlavou a otočil se k odchodu.

Mistr Yoda to už ví taky.

Než jsme archiv zavřeli, stihlo přijít ještě asi patnáct dalších mistrů a skoro třicet Jediů a Padawanů.

Polovina Chrámu to už ví.

Večer ještě s úklidovými droidy přišla i ta užvaněná uklízečka.

Ta si sice nic půjčovat nechtěla, ale viděla, co děláme.

Takže to už nejspíš ví i zbytek Chrámu a celý Coruscant.

Bezva.

A to jsem ještě slyšel od kuchařky, že ta užvaněná uklízečka prý chodí s nějakým užvaněným obchodníkem, který má pobočky snad všude a neustále cestuje.

Takže je klidně možné, že z naší politováníhodné archivní situace je teď aféra mezigalaktických rozměrů.

Jo.

To všechno se může stát, když necháte Mistryni Jocastu zmáčknout jedno tlačítko.

Ach jo.

Jen co jsme otevřeli archiv, Mistryně Nu začala nervózně přešlapovat a pořád mumlala, že doufá, že nepřijde Mistr Kenobi.

Já zase doufal, že přijde a oznámí mi, že okamžitě odlétáme do války.

Mistryně Nu si ale pořád jela svou o tom, že ho tady teď nechce vidět.

Protože „ten má neuvěřitelné nadání přijít zrovna ve chvíli, kdy se stane nějaká taková malá nehoda, a chtít přesně to, co zrovna chybí.“

Spolkl jsem poznámku, že zrovna dneska nemusí být Mistr Kenobi kdovíjak talentovaný, aby se trefil do něčeho, co nemáme.

Hm.

Mistryně Jocasta zřejmě neví, že Mistr Kenobi už ví.

Kdybych jí řekl, že Mistr Kenobi tady byl už včera a o tom incidentu se dozvěděl jako první, asi by byla dost zaražená.

Mě zase zaráží, že se vymazání poloviny historických údajů říká „malá nehoda“.

Když už se moje kručení v břiše nedalo poslouchat, Mistryně Nu mě poslala na oběd.

Měl jsem nutkání jí říct, ať po dobu, co budu pryč, na nic nesahá.

Jenže takhle se s mistry nemluví, proto jsem jí radši diplomaticky vysvětlil, že by si také zasloužila přestávku.

Doufám, že to pochopila.

I když bych se nedivil, kdyby s vidinou Mistra Kenobiho kráčejícího do archivu, dostala další záchvat instalování.

To já jsem zase dostal záchvat žravosti, když jsem přišel do jídelny.

Mistryně Nu dokáže člověka pořádně vyčerpat.

Naložil jsem si tedy dvojnásobnou porci a jen co jsem usedl ke stolu, přišel za mnou můj mistr.

Pozdravil mě a pobaveně se zeptal: „Tak jak jde přepisování historie?“

Jo, vážně už to vědí všichni.

Spiklenecky jsem na něj mrkl. „Jak jste se to dozvěděl, mistře? Mluvil jste s uklízečkou, nebo jste si to přečetl v ranních novinách?“

Mistr se zasmál. „Ale Daimone… takové věci se přece do novin nedávají…“

„Protože je náš Řád velmi vážený a jakékoli žurnalistické útoky vůči němu jsou zakázané?“ zkusil jsem.

„Za předpokladu, že novináři ctí zákony a píší tak, aby nikoho nepošpinili, ano… ale takového žurnalistu neznám,“ smál se mistr, a pak na oko předstíral, že přemýšlí.

Nakonec prohlásil: „Já si ale myslím, že v novinách o našem archivu nic není proto, že se novináři prostě jenom nemohli rozhodnout, kam by měli takový článek zařadit. Jestli do rubriky „Neuvěřitelné kuriozity“ nebo do „Blbec týdne“…“

To už jsem nevydržel a smál jsem se tak nahlas, až se všichni Jediové v jídelně otáčeli k našemu stolu. Mistr Lui ale jenom pobaveně přiložil prst na ústa, aby mi tak dal najevo, že o členech Řádu se v žádném případě takto nevtipkuje.

I když vymazávají údaje z archivu.

Po chvíli Mistr Lui odešel a popřál mi, ať mě provází Síla.

Jo, to budu potřebovat.

Po zbytek oběda jsem přemýšlel nad tím, jestli mám nenápadně jít za Mistrem Kenobim a vysvětlit mu, aby se teď archivu obloukem vyhýbal, nebo mu říct, ať se staví.

Nakonec jsem došel k závěru, že práce v archivu skutečně posiluje mou temnou stránku, a že kroky Mistra Kenobiho raději přenechám Síle.

I ta mívá smysl pro humor…